Manga

Bohu no hatsukoi wo kimi ni sasagu

5. září 2016 v 23:06 | Perdida
Manga nebo psané slovo neposkytuje tolik možností jako fimlové nebo televizní zpracování. Není tam hudba, není tam střih, není tam tón hlasu apod. Přesto už od malička mně vždycky dojímají spíše písemné projevy. Možná jsou filmové víc kýčovité, ale spíše je to tím, že u psaného slova je více času na přemýšlení, na vcítění se do postav.
V zásadě nemám ráda smutné příběhy, nevadí mi vážné příběhy, ale mám ráda, když mají dobrý konec, přestože je to někdy trochu jako pěst na oko a nerealistické. Jakmile má něco mezi klíčovými tématy tragedy, tak do toho nejdu. V reálném životě je dost smutných věcí, tak si nemusím přidávat další. Proč jsemse tedy rozhodla číst něco, kdy figuruje nemoc, slabé srdce a předpověď lékařů na krátký život? Vlastně ani nevím. Když prolistovávám seznamy mangy, vyberu více titulů, přidám mezi oblíbené a pak se k nim různě vracím a čtu je. Především pokud si přečtu něco dobrého a dlouhého, tak mám krizi se do něčeho dalšího začíst. Takže přesčtu jednu, dvě, tři kapitoly a většinou dílo vyhazuju z oblíbených. Dočetla jsem Tokyo Crazy paradise, rozečtla tři další mangy a všechny putovaly pryč. Už když jsem I give my fist love to you (tak se toto dílo jmenuje anglicky) otevírala, trochu jsem se divila, co v mém výběru dělá. Jenže žádné tragedy, tam nebylo, tak říkám zkusím ho, pravděpodobně nedočtu, ale třeba to dobře dopadne. Už v popisu této mangy je totiž uvedeno, že se jedná o příběh Takumy, který má nemocné/slabé srdce a jeho lásky Mayu. Takumovi lékaři předpověděli, že zemře do 20 let věku.
Většina příběhu se točí kolem toho jak se Takumy neustále snaží odehnat Mayu a přitom svádí vnitřní boj, protože ji jinak hluboce miluje. Občas mu to ujede a zažijí společně nějaké šťastné momenty, ale v zásadě je to pořád o neštěstí a smutku obou hlavních protagonistů. Ono se není co divit, co byste dělali vy, když víte, že brzo zemřete a nechcete způsobit smutek někomu koho opravdu milujete? Tahle myšlenka mi neustále vrtala hlavou. V manze je to celkem jednoznačné, Mayu ho miluje opravdu hluboce i s tím rizikem, že brzo zemře a chce být s ním. Já sama jsem za celou dobu nedokázala najít uspokojivou odpověď, jak bych se v reálném životě zachovala.
Ale zpět k příběhu. Teď už včetně spojlerů. Pravé vyvrcholení příběhu pro mě přichází až pár kapitol před koncem, kdy začne vstupovat ve hru transplantace srdce. Proč se o ní nemluví dříve? Protože v Japonsku je zákázano transplantovat orgány nezletilým. A zde nahlédneme do pocitů hned několika postav, nejen Takumy a Mayu, ale i jeho rodičů, jeho kamaráda a maminky jeho sempaie, protože právě ten se nachází ve stavu klinické smrti (anglicky brain death) a má se stát dárcem. Není se co divit, že nakonec tuto variantu odmítne, protože nedokáže někoho komu rostou vlasy a občas pohne rukou vnímat jako mrtvého. Jenže co mě v tomto příběhu rozsekává nejsou ta velká témata jako klinická smrt nebo milsotný vztah na smrt nemocného člověka, ale to co je v příběhu ukazováno méně: láska rodičů k dítěti, které je předurčeno zemřít. Narození dítěte člověka změní. Vznikne obrovské pouto, které si matka uvědomí až v okamžiku, kdy se s jejím dítětem dějo něco špatného. Ten pocit, že byste jeho bolest na sebe vzali raději desetinásobně než aby to bolelo jej, ten pocit kdy pro něj chcete jen to nejlepší, byť na váš úkor, asi nedokáže nikdo kdo děti nemá pochopit. Protože přestože vás trápí, zlobí, máte s nimi starosti, tak je to proto, že je nade vše milujete. Proto jsem se rozplakala až tak pozdě, protože jsem viděla jeho matku a otce, kteří celý jeho život mají strach, že jim umře a musí ho nechat trpět, protože spoustu věcí nemůže dělat. Nechci tady bagatelizovat lásku mladé dvojice, ale přesně jak píše Takuma ve svém dopise na rozločenou adresovaném Mayu, že jí to sice bude bolet, ale ať si najde někoho do koho se zamiluje a s ním prožije všechny věci, které by si on přál zažít, ale nemohl. A ono to tak dopadne. Ano, bude ji to bolet, bude plakat, asi hodně, ale časem Takumu někdo v jejím srdci zastíní a i když bude mít nějaké nešťastné vzpomínky, časem bude opět šťastná. Jenže jeho matku to bude bolet mnohem víc, že ten život, který přivedla na svět, o který se starala, jak nejlépe uměla, stejně zhasl...A proto jsem nemohla přestat plakat a i teď, kdy o tom jen píšu, tak pláču znovu.
Manga nekončí smutně, není v ní napsáno, že Takuma zemřel. Dává naději, protože Takuma právě prodělává nový typ operace srdce. Jenže ani nevíme jesti se operace zdařila a jak dlouho po ní případně žil.
Podle mangy byl natočen live-action movie. Film jsem neviděla, ale podle popisu na wikipedii se dějově od mangy liší. Dlé mého k horšímu: více kýčovitých momentů a s uzavřeným beznadějným koncem.
Nepsala jsem tento text jako recenzy, ale potřebovala jsem se zbavit nepříjemných myšlenek a tuto mangu nechat za sebou a vrhnout se na možná prostodušší, ale veselejší příběhy.

Mars

2. září 2011 v 20:57 | Perdida

Láska na motorce a s štětcem v ruce


Včera před spaním jsem si hledala nějakou mangu, kterou bych si mohla přečíst, protože jsem zvyklá si skoro vždy před spaním číst. Vždy jsem něco zkusila, ale po pár stránkách jsem to zavřela a až pak mi do oka padl Mars. Zaujal mne název, protože jsem si říkala, že by to mohlo obsahovat trochu více akce a ne jen samou romantiku.
A hned po pár stránkách jsem si řekla WAU! Delikvent co jezdí na motorce!! To je moje gusto. Trochu jsem se lekla co se vyklube z hlavní ženské hrdinky a jak bude zpracované to ježdění na motorce, protože ještě teď mám trochu hrůzu z Kanojo Carrera, kde se sice jedná o auto, ale brrr... Holka, která zdědí Porsche a neumí jezdit s manuální převodovkou... Nějak jsem se neodkázala vcítit do její kůže a tak jsem to odpískala, přestože by mě zajímalo o čem to tak může být dál. Těžko ještě najdu zajímavou mangu nebo anime, která by se rovnala nebo alespoň přiblížila skvělému Initialu D.
Jak už jsem naznačila hlavní hrdinka Aso Kira patří k typům, které já ráda nemám (možná proto že vůbec nejsou jako já), ale vývojem příběhu mi byla čím dál sympatičtější a sypmatičtější, podobně jako se s ní začala kamarádit původně její rivalka Haruki. Kira je totiž plachá dívka, která se s nikým nebaví a pořád si jen maluje a že maluje hezky. Žije pouze s maminkou, protože otec jí zemřel při dopravní nehodě, když byla malá.
Ale kdo že je ten motorkář? Jmenuje Kashido Rei a do japonské střední školy příliš nezapadá. Kouří, jezdí na motorce (má Ducati Monster a řidičák na motorku bez omezení - nechápu jak to v Japonsku mají, že může mít neomezený řidičík na motorku v 16 letech, když u nás to jde až v 21 a na auto jsou řidičáky rozděleny na manuální nebo automaty...), chodí s holkama (většinou s více najednou) a má s nima sex (!), do školy chodí jen někdy a bydlí sám v polorozpadlém baráku. Sice zjistíte, že nakonec na něm není úplně všechno tak cool, ale to už ho máte tak rádi, že mu to odpouštíte. Ze začátku se Mars tváří jako lehkomyslná manga o lásce mezi playboyem a stydlivou dívkou, která nemá kluky vůbec ráda a díky němu změní názor a začne si s ním život více užívat. Ale postupně vyplouvají napovrch temná tajemství z minulosti obou hlavních protagonistů a vše přestává být jednoduché a přímočaré.
Mars opravdu na mě působil emocionálně hodně silně, podobně jako anime Nana. A pocity jsem s nejen hlavními hrdiny prožívala i já. Mars se hodně strefil do mého vkusu a s hrdiny jsem jejich příběh prožila místo abych jej jen četla. A co je na manze Mars asi nejúchvatnější je ten kousek temnoty nebo zla nebo nazvěte si to jak chcete, který postavy v sobě mají, který mám v sobě i já, ale nikdy nevím jestli ho mají všichni ostatní anebo jen opravdu někdo, tak jak to rozebírají v příběhu. Vím, že ten kousek toho zla je součástí mé osobnosti a kdybych o něj přišla, tak je to jako z 3D udělat 2D. Ta temná část v Marsu vyjadřuje šedost postav. Mars jednoduše ve svém příběhu, v jednání svých postav má něco, nějaký "třetí rozměr", který jej posouvá nad průměr. Než jsem ho dočetla tak nebyla schopná dělat nic jiného a po jeho přečtení se nedokážu soustředit na nějakou jinou činnost. Opravdu je to tak silný příběh, že mě to úplně rozhodilo. A strašně mě mrzí, že už je konec.
Mars má celkem 15 kapitol, které jsou ale většího rozsahu většinou mají kolem 80 stránek, ale upozorňuje že dvojstránek. Takže není úplně krátký, ale stejně to pro mě bylo málo. Řekla bych, že by šlo příběh zpracovat v delším rozsahu aniž by utrpěla kavlita celé mangy, protože některé věci jsou tam celkem stručné. Trochu více tam chybí rozpracování vztahu mezi Kirou a Haruki, protože jejich kamarádtsví přišlo hodně rychle. Obdobně je tomu v případě druhého milostného párů, jehož příběh by také byl zajímavý. Možná si vymýšlím blbosti, ale já bych prostě chtěla ještě trochu víc!
Je pravdou, že Mars, že jsem mangy nepřečetla ještě tolik jako anime a tím pádem není můj vkus úplně tak vypilovaný jako u anime, ale tahle mangy už mi asi zůstane zaklesnutá v srdci jako jedna z těch lepších, protože co se týká příběhu rozhodně má co nabídnout, přestože se občas objevují trochu slabodušší prvky, tak jak to u červené knihovny bývá... Něžnější pohlaví není jen klišé...
Mars najdete na mém oblíbeném mangareaderu zde.

Midnight Secretary

4. dubna 2011 v 18:53 | Perdida

Perfektní sekretářka pro upíra


Romatická vlna mě po předchozí manze neopustila a tak se opět rozhodla sáhnout po něčem s shoujo štítkem. Tentokrát, ale už ne ze školních lavic, ale z office buildingu. MIdnight secretary je příběh sekretářky, jak už napovídá název, ale to ne jen tak ledajaké, ale přímo špičkové. A díky svým vbýborným výsledkům je Satozuka Kaya přiděla jako osobní sekretářka ředitele Toumy Kyouheie.
Touma Kyohei je ředitel rodinného podniku (rodinný úplně nevystihuje velikost businessu každopádně se jedná o velkou korporaci) a má pověst playboy, protože ženy se kolem něj motají ve velkém a nikdy nerandí jen s jednou zároveň. Je mu 26 let, je ředitelem velké společnost a vypadá oparvdu dobře, takže se vůbec není čemu divit. Oproti tomu Kaya na kluky nikdy moc čas neměla, protože jí zemřel a tak měli s maminkou co dělat, aby vyšly a Kaya mohla dokončit školu. Teď je jí 22 let a v práci se jí daří. Jenže vypadá jako klasická sekretářka. Nosí brýle a vlasy stažené do pevného drdolu. A o je také důvod, proč když jí Kyohei uvidí ji jako svojí sekretářku nechce a chce aby alespoň trochu změnila image. Jenže to Kaya nechce, protože se stydí za svou dětsky vapadající tvář, kterou maskuje pomocí falešných brýlí a staženého účesu. Nakonec ale Kyohei Kaye šanci prokázat své schopnsoti dá a ta mu předvede, že schopná oparvdu je. Ale do šoku ji dostane, když zjsití že Kyouhei vlastně s tolika ženami nerandí protože by byl až takový milovník žen, ale protože je upír, který se z nich potřebuje krmit. Přestože je Kaya v šoku neodradí ji to a jako svou další povinnost sekretářky přibere starat se ředitěli o "pravidelnou stravu" a minimalizovat jeho pobyt na slunci.
Jenže se vše trochu zkoplikuje, když se Kaya do svého šéfa zamiluje. Nakonec se na náléhání jeho bratra rozhodně opustit práci Kyoheiovu osobní sekretářky a je "zapůjčena" do dceřinné společnosti, kde se má postarat o vybudování sekretářské infrastruktury a být k ruce prezidentovi společnosti. Jak jinak ten jí na začátku také obligátně odmítne, že pomoc nepotřebuje, ale je naprosto uchvácen Kayinými schopnostmi. Na rozdíl od arogantního, sobeckého Kyoheie je naprosto odlišným typem šéfa, která je milý, hodný a přátelský. Jenže Kaya se své lásky zbavit nemůže...

Midnight Secretary není žádné světoborné dílo, ze kterého bych si odnesla spoustu zážitků, ale je to taková typická červená knihovna okořeněná upírem. Oproti školním dílů se přece jen postavy chovají dospěleji a snaží se své pocity nějak ovlivňovat, ale jak to v červené knihovně bývá, ty jsou tak opravdové a hluboké, že nakonec vyhrají nad rozumem. Souboj rozumu a citu a vyrovnání se s komplikacemi, které obtížná láska vyvolává, je na této manze asi to nejzajímavější. Jiank se o žádné vrcholné dílo nejedná a četla jsem ho několik večerů před spaní, což dokládá, že odtrhnout jsem se od něj zvládla :-).
Manga má celkem 35 kapitol a každá má kolem 40 stránek. Stránky většinou jsou jednoduché, dvojlisty se vyskytují střídmě. Zparcování postav je pěkné a zvlášť bych vyzvdihla Kayin šatník, protože když pak nechodí v uniformě, tak nosí opravdu hezké oblečení. Přestože se jedná o busines šatník a do prostředí se výborně hodí, má zajímavé outfity a určitě se u ní dá inspirovat. Trochu bych vytkla pozadí, které je v kresbě většinou vynecháno. Mužským postavám sex appeal rozhodně nechybí a taky by se mi líbilo v kancelářích plných takových mužů... :-)





Boku ni Natta Watashi___ Became a Boy____ A Girl or a Boy?

4. dubna 2011 v 18:10 | Perdida

Láska v přestrojení


Když jsem dočetla mangu Initial D a Skip Beat! (tedy anime, které byly hodně neukončené), respektive přečetla všechny publikované díly, věděla jsem, že mě čtení mangy chytlo a že bych si mohla přečíst i něco nového. Velice mne zaujla vyhledávač na stránkách Mangareader.net, která jsem na čtení mangy začala používt a tak jsem si různě projížděla žánry (konečně jsem si taky zapamatovala co je co u shoujo a shounen, protože se mi to vždycky pletlo). Rozhodla jsem si dopřát nějakou romantiku. Prosím nikomu neříkejte, že pro to mám slabost, protože se to snažít skrývat i sama před sebou... pššš. A nejlépe pak v kombinaci se střední školou a spoustou pěkných kluků. A měla jsem to štěstí, že jsem narazila na Boku ni Natta Watashi. Až přečtu mnohem více mang asi si zpěně uvědomím, že to byla pěkná sračka a budu se divit, že se mi to mohlo líbit, ale v současném stavu se mi to opravdu líbilo. Kresba je celkem hezká a na postavičky se příjemně kouká, ale nic odlišného nebo originálního od průměru. Manga má celkem 16 kapitol a každá pak 40 až 60 stránek. Dvojstránky se vyskytují vyjímečně, takže čtení je pohodlné i na menších displejích.

A děj? Momoko a Akira jsou dvojčata. Momoko je ta princezna, která se strojí, je průměrnou studentkou a střední školu si vybrala především podle školní uniformy. Akira je naopak nadaným žákem a jeho rodičo ho silně podporují a vysnívají si jeho zářivou budoucnost. Tak není divu, že i střední školu mu vyberou prestižní pro nejnadanější studenty. Jenže den před nástupem do školy Akira zmizí. Jeho matka je z toho naprosto zdrcená a absolutně nechápající. Jenže vzhledem k hierarchii v rodině rozhodně nechce, aby Akira přišel o osvojí zářivou budocunost jen kvůli nějakému chvilkovému pomatení smyslů a tak svojí dceru Momoko převlékne za kluka a vyšle jí do školy místo Akiry, aby ho ze školy nevyhodili. Momoko je samozřejmě dosti nešťastná, ale vzhledem k vydírání její matky jí nic jiného nezbývá. Jenže výhradně chlapecká škola přece nemusí být pro holku špatné místo, ne? Zvlášť když holka dostane na pokoj nejžhavějšího kluka z celé školy Kunio Itoua, který její převlek odhalí velice rychle. Dobrý úsudek v prohlédnutí jejího převleku projeví i syn ředitele školy a také víc něž pěkný senpai Saeki Yousuke, který k půvobné byť maskované Momoko také nezůstane lhostejný.

Rychlé odhalení převleku pro mě bylo docela překvápko, protože jsem zvyklá, že většinou to všude trvá trochu déle a využívá se trapných situací, které díky tomu mohou vzniknou. Momoko se také velice rychle zakouká do Itoua, který nejen že jí pomáhá udržet v tajnosti její pravou identitu, ale také ji pomáhá se studiem, aby byla schopna zastoupit svého chytřejšího bratra. Překvapivě jim ani netrvá příliš dlouho než se do sebe zamilují a vyznají si lásku. Ve většině děje se tedy spíše řeší, jak to udělat, aby mohli zůstat spolu, popřípadně nějaká ta šaráda, aby zůstalo neodhaleno Momočino pohlaví.
Boku ni Natta Watashi je manga, která nemá žádnou hlubší myšlenku a je o školním životě lásce a humoru. Její čtení je určeno k odpočinku ,popřípadně před spaním, protože žádné výraznější emoce nevzbuzuje a velice rychle se vykouří z hlavy. Jo ale Itou je každopádně frajer :-)))
 
 

Reklama