Bohu no hatsukoi wo kimi ni sasagu

5. září 2016 v 23:06 | Perdida |  Manga
Manga nebo psané slovo neposkytuje tolik možností jako fimlové nebo televizní zpracování. Není tam hudba, není tam střih, není tam tón hlasu apod. Přesto už od malička mně vždycky dojímají spíše písemné projevy. Možná jsou filmové víc kýčovité, ale spíše je to tím, že u psaného slova je více času na přemýšlení, na vcítění se do postav.
V zásadě nemám ráda smutné příběhy, nevadí mi vážné příběhy, ale mám ráda, když mají dobrý konec, přestože je to někdy trochu jako pěst na oko a nerealistické. Jakmile má něco mezi klíčovými tématy tragedy, tak do toho nejdu. V reálném životě je dost smutných věcí, tak si nemusím přidávat další. Proč jsemse tedy rozhodla číst něco, kdy figuruje nemoc, slabé srdce a předpověď lékařů na krátký život? Vlastně ani nevím. Když prolistovávám seznamy mangy, vyberu více titulů, přidám mezi oblíbené a pak se k nim různě vracím a čtu je. Především pokud si přečtu něco dobrého a dlouhého, tak mám krizi se do něčeho dalšího začíst. Takže přesčtu jednu, dvě, tři kapitoly a většinou dílo vyhazuju z oblíbených. Dočetla jsem Tokyo Crazy paradise, rozečtla tři další mangy a všechny putovaly pryč. Už když jsem I give my fist love to you (tak se toto dílo jmenuje anglicky) otevírala, trochu jsem se divila, co v mém výběru dělá. Jenže žádné tragedy, tam nebylo, tak říkám zkusím ho, pravděpodobně nedočtu, ale třeba to dobře dopadne. Už v popisu této mangy je totiž uvedeno, že se jedná o příběh Takumy, který má nemocné/slabé srdce a jeho lásky Mayu. Takumovi lékaři předpověděli, že zemře do 20 let věku.
Většina příběhu se točí kolem toho jak se Takumy neustále snaží odehnat Mayu a přitom svádí vnitřní boj, protože ji jinak hluboce miluje. Občas mu to ujede a zažijí společně nějaké šťastné momenty, ale v zásadě je to pořád o neštěstí a smutku obou hlavních protagonistů. Ono se není co divit, co byste dělali vy, když víte, že brzo zemřete a nechcete způsobit smutek někomu koho opravdu milujete? Tahle myšlenka mi neustále vrtala hlavou. V manze je to celkem jednoznačné, Mayu ho miluje opravdu hluboce i s tím rizikem, že brzo zemře a chce být s ním. Já sama jsem za celou dobu nedokázala najít uspokojivou odpověď, jak bych se v reálném životě zachovala.
Ale zpět k příběhu. Teď už včetně spojlerů. Pravé vyvrcholení příběhu pro mě přichází až pár kapitol před koncem, kdy začne vstupovat ve hru transplantace srdce. Proč se o ní nemluví dříve? Protože v Japonsku je zákázano transplantovat orgány nezletilým. A zde nahlédneme do pocitů hned několika postav, nejen Takumy a Mayu, ale i jeho rodičů, jeho kamaráda a maminky jeho sempaie, protože právě ten se nachází ve stavu klinické smrti (anglicky brain death) a má se stát dárcem. Není se co divit, že nakonec tuto variantu odmítne, protože nedokáže někoho komu rostou vlasy a občas pohne rukou vnímat jako mrtvého. Jenže co mě v tomto příběhu rozsekává nejsou ta velká témata jako klinická smrt nebo milsotný vztah na smrt nemocného člověka, ale to co je v příběhu ukazováno méně: láska rodičů k dítěti, které je předurčeno zemřít. Narození dítěte člověka změní. Vznikne obrovské pouto, které si matka uvědomí až v okamžiku, kdy se s jejím dítětem dějo něco špatného. Ten pocit, že byste jeho bolest na sebe vzali raději desetinásobně než aby to bolelo jej, ten pocit kdy pro něj chcete jen to nejlepší, byť na váš úkor, asi nedokáže nikdo kdo děti nemá pochopit. Protože přestože vás trápí, zlobí, máte s nimi starosti, tak je to proto, že je nade vše milujete. Proto jsem se rozplakala až tak pozdě, protože jsem viděla jeho matku a otce, kteří celý jeho život mají strach, že jim umře a musí ho nechat trpět, protože spoustu věcí nemůže dělat. Nechci tady bagatelizovat lásku mladé dvojice, ale přesně jak píše Takuma ve svém dopise na rozločenou adresovaném Mayu, že jí to sice bude bolet, ale ať si najde někoho do koho se zamiluje a s ním prožije všechny věci, které by si on přál zažít, ale nemohl. A ono to tak dopadne. Ano, bude ji to bolet, bude plakat, asi hodně, ale časem Takumu někdo v jejím srdci zastíní a i když bude mít nějaké nešťastné vzpomínky, časem bude opět šťastná. Jenže jeho matku to bude bolet mnohem víc, že ten život, který přivedla na svět, o který se starala, jak nejlépe uměla, stejně zhasl...A proto jsem nemohla přestat plakat a i teď, kdy o tom jen píšu, tak pláču znovu.
Manga nekončí smutně, není v ní napsáno, že Takuma zemřel. Dává naději, protože Takuma právě prodělává nový typ operace srdce. Jenže ani nevíme jesti se operace zdařila a jak dlouho po ní případně žil.
Podle mangy byl natočen live-action movie. Film jsem neviděla, ale podle popisu na wikipedii se dějově od mangy liší. Dlé mého k horšímu: více kýčovitých momentů a s uzavřeným beznadějným koncem.
Nepsala jsem tento text jako recenzy, ale potřebovala jsem se zbavit nepříjemných myšlenek a tuto mangu nechat za sebou a vrhnout se na možná prostodušší, ale veselejší příběhy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama