na Blog.cz

Popravdě poslední dobou začínám mít trochu pokleslejší vkus... Možná je to tím, že už jsem dloho nic hodně dobrého a hlavně hodnotného neviděla... Tak jsem dospěla i k Nyan Koi! Nyan Koi je taková trapná oddechovka. Jelikož se mi poslední dobou do počítače dostali mnohem větší braky, tak jsem toto anime dokoukala. Roli v tom sehrálo i to, že to má jen 12 dílů, protože dvojnásobek bych už asi nedala...

Kousaka Junpei je středoškolák, který má alergii na kočky. Bohužel jeho matka a sestra (otec je kdesi za prací) kočky milují a tak jednu nesympatickou kočku mají doma. To by ale zas až takový problém nebyl, ale jednoho dne nešťastnou náhodou ukopne Junpei kočičí soše u svatyně hlavu. A začne rozumět tomu co říkají kočky. A ty mu povědí, že kvůli svému činu byl proklet a jestli se nehce proměnit v kočku, musí pomoci 100 kočkám... To je první zápletka seriálu, druhá je jak jinak než milostná. Junpei je zamilován do své spolužačky Mizuno Kaede. Té se sice také líbí, jenže situaci komplikují další děvčata, kterým se Junpei méně nebo více také líbí...

Nyan Koi je hovadina. Zápletky s kočkama jsou stupidní, občas jsem se zasmála u nějakých situací plynoucí z milostného mnohoúhelníku kolem Junpeie. To byly taky jediné okamžiky, které seriál trochu zachraňovali. Na druhou stranu se jedná o situace, které najdete v každém druhém anime a většinou lépe zpracované. Seriál je to sice bídný, ale vzhledem k tomu, že jsem narazila i na bídnější, tak ho neodsuzuji na úplné dno. Už jen po pár dnech, co jsem seriál dokoukala ho úspěšně zapomínám.. Každopádně pokud je v nabídce něco jen trochu kvalitnějšího, brala bych jinou možnost než se koukat na toto. Bohužel mě už silně docházají seriály, na které bych se mohla dívat. Databáze v ANN mi svítí navštívenými linky a ani jinde to s inspirací není o moc lepší. Takže možná se pustím do repete těch lepších děl...

Nyan Koi! na ANN.

Asi jsem se hned na začátku nového roku zbláznila... Za prvé, dívám se na romantické kusy...Já???? Prosim??? Ano už je to tak, za posledních několik let jsem prodělala velkou změnu a ze začátku nenápadně a pokradmu se připletla do sledovaných děl. Během vánoc jsem prodělala jane-austenovské období a během týdne shlédla několik jejich zfilmovaných děl. Na anime jsem tak nějakou dobu neměla moc náladu a poté co jsem se před vánoci podívala na Jyu Oh Sei (viz. předchozí článek), jsem měla chvíli pauzu.

Už si ani nepamatuji, kdy jsem Hana Yori Dango stáhla, protože bylo zapomenuté mezi stohy jiných věcí na místě kam obykle anime vůbec neukládám. Nejdříve se mi do něj příliš nechtělo, protože mě trochu odstrašovala archaická grafika a nemoderní hudba openingu. Namátkou jsem zkusila otevřít nějaký díl zhruba uprostřed a zaujala mne scéna, kdy se mladík snaží políbit dívku, která ale nechce a to vše v doprovodu vážné (!) hudby. Tak jsem si řekla, že pokud jsem to kdy dala stahovat, tak to asi mělo dobrou referenci nebo hodnocení, případně mě něco zaujalo a staré kusy, které jsou stále ještě v oběhu většinou bývají kvalitní...Takže jsem se pustila do sledování a neskončila jsem dokud jsem úplně neumírala... To trošku přeháním, ale Hana Yori Dango jsem začala sledovat v sobotu odpoledne a když nepočítám 6-ti hodinový spánek a sem tam njěakou pauza na toaletu, popř. donesení jídla, pití, nepřestala jsem dokud jsem neshlédla všech 51 dílů a v neděli v 19 hodin ukončila maraton. Mám sklony k závislosti na anime, seriálech, hraní her, knížkách apod....Eyistují anime, která jsem viděla na jeden zátah, ale Hana Yori Dango vytvořilo naprostý rekord, protože 51 dílů na jednou už je opravdu velká porce anime...Tak a teď tedy k tomu, proč vlastně mě tak oslovilo?

Hana Yori Dango je milostný příběh a když se to hodně zestruční a zjednoduší, tak je v podstatě o lásce mezi chudou dívkou a bohatým mladíkem. Jenže jejich láska není vůbec jednoduchá...oba mají celkem komplikované povahy a tak se prostě a jendoduše nemohou domluvit... Jednou chce on ji ne a pak zase naopak, roli tam hraje milostný trojúhelník (vlastně spíše mnohoúhelník). Celé to ale začíná šikanováním na střední škole (jestli je opravdu v Japonsku šikana tak časta jak nám ukazuje anime a manga, tak jsem docela ráda, že jsem tam nechodila na střední... bych to asi ve zdraví nepřežila...). Makino Tsukushi z obyčejné rodiny chodí na elitní střední školu v Tokyu a přestože to jinak byla energická a přátelská dívka, ve škole se snaží být co nejvíce nenápadná a v podstatě přežít. Škole totiž autokraticky vládne F4 (Flower 4) v čele s Daimyojim Tsukasou. Jedná se o skupinu čtyř nejbohatších, nejkrásnějších a nejchytřejších dědiců. Tuto skupinku ve škole všichni obdivují, ale také bezmezně poslouchají a kdo se jim znelíbí, dostane do skříňky červený lísteček, který je deklarací války proti zmíněnému jedinci. Označeného chudáka pak různými způsoby šikanuje celá škola... Je celkem zřejmé, že Tsukushi je označena a to především díky svému silnému smyslu pro spravedlnost, když se zastane své kamarádky. Tsukushi se ale rozhodne, že bude bojovat a rozhodně ze školy kvůli šikaně neodejde tak jak to udělalo již mnoho studentů před ní. Podporou se jí stane jeden z F4 Hanazawa Rui, do kterého se Tsukushi zamiluje (jak jinak...). Jenže vše se zkomplikuje tím, že se do ní zamiluje sám největší autokrat Daimyoji Tsukasa. Jenže Tsukasa jak se patří na dědice největšího zaibatsu je pořádně... ekcentrický :-).

Na první pohled se seriál jeví jako klasická ukázka milotsného trohjúhelníku, v anime poměrně častém prostředí elitní školy v kontrastu s chudou rodinou hlavní hrdinky (to už jsem někdě slyšela.... nejmenovalo se to Popeluška? .. ne už to mám! Popelka to byla!). Všechny prvky, které se v Hana Yori Dango objevují jsou v anime hojně používané a tak zkušenější divák anime ví o co jde. Na druhou stranu, jsou v seriálu okamžiky, kdy se hlavní hrdinové zachovají hodně netypicky a divákovi (tedy alespoň mně) spadne čelist. Hodně netypický je pak hudební doprovod, protože ten v celém seriálu tvoří vážná hudba (většinou známější kusy). Ze začátku mi to přišlo hodně zvláštní, ale člověk si na to rychle zvykne. Vzhledem k tomu, že v seriálu jsou použivány hodně dlouhé záběry, hudba dobře umocní dojem, který ze scény na diváka srší. Přece jen jsou ale někdy jednotlivé záběry příliš dlouhé a jakožto divák jsem pak začala být hodně netrpělivá a především v pozdějších nočních hodinách jsem měla tendenci je přeskakovat a úplně to pak platilo v případě flashbacků. Těch je v seriálu požehnaně a jsou často příliš zdlouhavé.

Přesto Hana Yori Dango je velice kvalitní seriál, s dobře propracovanými postavami. Z mého vkusu bych snad jen zařadila více komických situací. Někdy to bylo až příliš dlouho moc vážné... A je pravda, že různých nedorozumění mezi Tsukushi a Tsukasou je tolik, že pak už člověk (pokud se nad tím zamyslí) vlastně nechápe proč se můžou mít rádi. I tzv. rozchodů je v seriálu až příliš a v některých pasáží jsem trošku ztrácela pojem, proč jsou vlastně na sebe oba hlavní představitelé naštvaní. Na druhou stranu seriál ozvláštňují i ostatní postavy, které jsou často velmi originální a bez nich by to asi někdy ani nešlo sledovat. V podstatě je tento seriál romantická slátanina - to musím upřímně přiznat- a jeho sledování vám nic nedá (bohužel), stejně jsem se během něj nesmírně bavila a přestože jsem se těšila na to až ho budu mít dokouknutý, když jsem skončila, nemohla jsem se ubránit smutku, že už je konec.

Jak už jsem zmínila na začátku, seriál je staršího data (1996) a bohužel je to na něm někdy hodně vidět. Především se jedná o někdy velmi nevkusné módní kreace hlavních hrdinů... Málem jsem umlátila smíchy, když Tsukushi v jednom z úvodních dílů prochází proměnou a je oblečena do drahých šatů a je ji aplikován make-up. Chlapci z F4 se celekm pravidlně objevují v opravdu úděsných modelech.

Hodně archaický je také pager... U nás ta věc nikdy nebyla moc populární a asi většina z nás si ji pamatuje jen ze starších amerických seriálů. Tady bych asi podotkla jen to, že si člověk občas nemůže zvyknout na to, že nemají mobilní telefony... Bože můj, jak nás všechny ta věcička dokázala zblbnout!

Každopádně, kdo máte rád romantiku, tak si Hana Yori Dango určitě užijete.

Všichni kdo už nějaká anime viděli si určitě povšimli, že jejich tvůrci neustále opkaují několik námětů dokola. A tak divák anime je postupně stále náročnějnější a náročnější, respektive nově zhédnutá anime hodnotí mnohem přísněji, než ta která viděl dříve, jelikož originalita jednotlivých děl je pro něj stále menší a menší.

Osobně jsem se některým tématům (zde konkrétně sci-fi) vyhýbala a díky tomu, že jsem z žánru neviděla tolik, tak se mi Jyu Oh Sei líbilo. Ale samozřejmě nebylo bez chyb. Jedná se o malou sérii s 11 díly. Vše začíná zavražděním rodičů dvojčat Thora a Raie. Ti jsou pak v modulu zaslání na planetu obývanou divokými rostlinami. Na této divokové planětě žijí lidé ve čtyřech odlišných "státech", kterému vládne jednička, kterou může každý vytvaz na souboj a stát se tak novým vůdcem. Vůdci jsou pak k dispozici "jeho pobočníci" dvojka a trojka, jakožto druhý a třetí nejsilnější. Nejsilnější na planetě, kdo porazí všechny ostatní vůdce se stane tzv. Beast King (Král Bestie) a podle legendy může z planety odejít. Jelikož se pravděpodobně jedná o jedinou cestu z planety rozhodne se Thor, že v rámci své pomsty to musí dokázat. Že to bude těžké je každému jasné hned na začátku, ale obtíže, na které Thor narazí jsou ještě mnohem těžší než si kdy pomyslel a nesouvisí přímo se silou jeho soupeřů, ale s jeho vlastním srdcem a pocity.

Děj seriálu je rozdělen do dvou časových období. Nejprve je zachycen život Thora hned po přistání na planetě a jeho adaptace na místní podmínky. Pak je děj bez varování přenesen o několik roků do budoucnosti. Obě části mají hodně odlišnou atmosféru. První část nám představuje drsnou planetu a v kontrastu s ní dobré srdce hlavního hrdiny a především jeho elán, odhodlání a touho po pomstě, návratu domu a především po cestě na planetu Zemi (Thor není ze Země). Druhá část je mnohem více depresivnější, temnější a především Thorovo chování se významně změnilo. Je v tom jasně poznatlný rozdíl mezi dítětem a dospělým mužem. Depresivní mi to přišlo pravděpodobně proto, že je vidět jak život člověka obrousí... když jste dítětěm věříte, že máte možnost dosáhnout všecho, když se budete snažit, že změníte svět... Jenže jak člověk dospívá, tak vidí, že svět nezmění a že naopak svět změnil jeho... Už si nepřeje změnit svět, ale přeje si najít místo ve světě, které mu bude vyhovovat... A tak je to vidět i na Thorovi... Jenže on není obyčejný člověk a tak ho osud nenechá jen tak být, ale ještě mu pořádně ukáže zač je toho loket...

Musím upozornit, že je to smutné anime. Objebuje se tu celá spousta neštěsí, které může člověka potkat. Po prvním velkém neštěstí, které Thora potká jsem si říkala, že to přece tak nemůže být, že se dívám na anime a že se ukáže, že to tak ve skutečnosti není... Jenže ono je. Děj seriálu je napínavý, ale někdy to spíše na obtíž, protože jsem se bála, co nepěkného někoho z hlavních hrdinů potká. Skutečně tak seriál potvrzuje svůj název, že se jedná o planetu krále bestie. Jyu Oh Sei opravdu není seriál pro pobavení a já sama jsem z něj měla hodně smíšené pocity. Na druhou stranu má tu sílu změnit názor na problémy obyčejného člověka žijícího v našem až příliš pohodlném světě... skutečně mi pak připadalo nepatřičné "fňukat" nad mými problémy.

A přestože nakonec byla snaha o optimistický konec, padlo na něj až příliš mnoho obětí, aby to dokázala smazat hořký pocit, který mi po sledování Jyu Oh Sei zůstal.

Jyu Oh Sei je ten typ sci-fi, které mě dokáže oslovit. Prostředí a sci-fi věci nepoužívá pro příběh samý, ale pouze jako kulisu pro konfrontaci člověka s extrémním prostředí, jež pak v konečném důsledku odhlauje nitro člověka včetně jeho nejhorších stránek. Trošku (ale opravdu jen trošku) mi to připomnělo díla Ray Bradburyho a Eduarda Martina, které také využívají fantastické vynálezy, ke zkoumání lidského nitra.

Tenshi na Konamaiki je rozverné anime s halvním tématem výměny pohlaví. V anime i především v manze je to jedno z nejoblíbenějších témat a titulů, které v různých formách pohlaví postavám vyměňují je nepočítaně. Ale i přestože Cheeky Angel (jak zní anglický název anime) využívá tohoto ohraného tématu, je to anime svěží a vtipné.

Celkově má 50 dílů a tak je hlavní zápletka především v některých dílech trochu rozbředá a je uměle natahována tak zvaně výplňovými díly. Však to znáte - školní festival, letní festival s ohňostrojem, školní výlet apod. Každý kdo někdy nějaké anime se středoškoláky viděl, to zná. Přestože i tyto díly jsou vtipné a určitě se u nich pobavíte, minimálně některé z nich bych vynechala a seriál by byl kompaktnější a zůstal by po něm lepší dojem. Toto je ale opravdu snad jediný větší nedostatek, který jsem na seriálu pozorovala. Jinak se opravdu jedná o vtipný děj, pokud jej bereme s trochou nadsázky, královsky se u něj pobavíme. V určitých chvílích mi Cheeky Angel připomínal School Rumble, ale s mnohem menší mírou bláznivosti a bez parodií. Jak už jsem nastínila na začátku hlavní záplětka je velmi jednoduchá a začíná, když osmiletý Megumi získá čarivnou knihu, ze které se zhmotní Harlekýn, který mu splní jedno přání. Megumi si přeje aby byl nejmužnější mezi muži. Jelikož je Harlekýn trochu poťouchlík, tak jeho přání poupraví a z Megumiho se stane dívka.

Děj seriálu se ale kromě retrospektivních okamžiků odehrává o 7 let později, když Megumi a její nejlepší kamarádka MIki, která jediná Megumi věří,že byla chlapec (protože u kouzla byla přítomna) nastupují na střední školu. A jelikož Megumi je je velmi krásná (dlouhé blond vlasy ;-)) okamžitě se stává idolem většiny chlapců ze školy. To samozřejmě pro ni není jednoduchá situace, protože ona stále věří, že se jednoho opět stane chlapcem. V seriálu se ale nejvíce objevuje skupinka jejích čtyř nejvěrnějších obdivovatelů. Tato skupinka je složena z nejtypičtějších anime postav: 1) Soga Genzo - nejen školní dleikvent, který každému dá na budku a jeho odpolední program spočívá v tom, že se jde s někým mlátit. 2) Hitomonji Kobayashi - od malička je trénovat jako samuraj, respektive dle tradičního japonského kodexu bojovníka - bušidó, jinak gentleman, kterého dívky obdivují pro jeho spravedlnost a dvorné chování. 3) Tasuke Yasuda - malý kluk s brýle co by tak asi mohl být správně - hentai (divný, úchylný) a vždycky má při sobě foťák, pro pořízení lehtivých snímků pěkných dívek, to že mu nělikokrát za díl teče z nosu červená, asi nikoho nepřekvapí... 4) Fujiki Ichiro - na závěr jsem si nechala asi nejvtipnější postavu. Jendá se o normálního kluka a tím normální je myšleno naprosto průměrný a to naprosto ve všem...To že je někdo nějakým způsobem zvláštní je celkem janá záminkasi zněj dělat legraci, ale to jak si v Cheeky Angel dělají legraci z průměru je opravdu parádní. Celou skupinku pak doplňuje vzorná mladá dívka Miki a naopak chlapecká Megumi, která vyniká především v bojových uměních a většinu kluků přepere levou zadní.

Včera před spaním jsem si hledala nějakou mangu, kterou bych si mohla přečíst, protože jsem zvyklá si skoro vždy před spaním číst. Vždy jsem něco zkusila, ale po pár stránkách jsem to zavřela a až pak mi do oka padl Mars. Zaujal mne název, protože jsem si říkala, že by to mohlo obsahovat trochu více akce a ne jen samou romantiku.

A hned po pár stránkách jsem si řekla WAU! Delikvent co jezdí na motorce!! To je moje gusto. Trochu jsem se lekla co se vyklube z hlavní ženské hrdinky a jak bude zpracované to ježdění na motorce, protože ještě teď mám trochu hrůzu z Kanojo Carrera, kde se sice jedná o auto, ale brrr... Holka, která zdědí Porsche a neumí jezdit s manuální převodovkou... Nějak jsem se neodkázala vcítit do její kůže a tak jsem to odpískala, přestože by mě zajímalo o čem to tak může být dál. Těžko ještě najdu zajímavou mangu nebo anime, která by se rovnala nebo alespoň přiblížila skvělému Initialu D.

Jak už jsem naznačila hlavní hrdinka Aso Kira patří k typům, které já ráda nemám (možná proto že vůbec nejsou jako já), ale vývojem příběhu mi byla čím dál sympatičtější a sypmatičtější, podobně jako se s ní začala kamarádit původně její rivalka Haruki. Kira je totiž plachá dívka, která se s nikým nebaví a pořád si jen maluje a že maluje hezky. Žije pouze s maminkou, protože otec jí zemřel při dopravní nehodě, když byla malá.

Ale kdo že je ten motorkář? Jmenuje Kashido Rei a do japonské střední školy příliš nezapadá. Kouří, jezdí na motorce (má Ducati Monster a řidičák na motorku bez omezení - nechápu jak to v Japonsku mají, že může mít neomezený řidičík na motorku v 16 letech, když u nás to jde až v 21 a na auto jsou řidičáky rozděleny na manuální nebo automaty...), chodí s holkama (většinou s více najednou) a má s nima sex (!), do školy chodí jen někdy a bydlí sám v polorozpadlém baráku. Sice zjistíte, že nakonec na něm není úplně všechno tak cool, ale to už ho máte tak rádi, že mu to odpouštíte. Ze začátku se Mars tváří jako lehkomyslná manga o lásce mezi playboyem a stydlivou dívkou, která nemá kluky vůbec ráda a díky němu změní názor a začne si s ním život více užívat. Ale postupně vyplouvají napovrch temná tajemství z minulosti obou hlavních protagonistů a vše přestává být jednoduché a přímočaré.

Mars opravdu na mě působil emocionálně hodně silně, podobně jako anime Nana. A pocity jsem s nejen hlavními hrdiny prožívala i já. Mars se hodně strefil do mého vkusu a s hrdiny jsem jejich příběh prožila místo abych jej jen četla. A co je na manze Mars asi nejúchvatnější je ten kousek temnoty nebo zla nebo nazvěte si to jak chcete, který postavy v sobě mají, který mám v sobě i já, ale nikdy nevím jestli ho mají všichni ostatní anebo jen opravdu někdo, tak jak to rozebírají v příběhu. Vím, že ten kousek toho zla je součástí mé osobnosti a kdybych o něj přišla, tak je to jako z 3D udělat 2D. Ta temná část v Marsu vyjadřuje šedost postav. Mars jednoduše ve svém příběhu, v jednání svých postav má něco, nějaký "třetí rozměr", který jej posouvá nad průměr. Než jsem ho dočetla tak nebyla schopná dělat nic jiného a po jeho přečtení se nedokážu soustředit na nějakou jinou činnost. Opravdu je to tak silný příběh, že mě to úplně rozhodilo. A strašně mě mrzí, že už je konec.

Mars má celkem 15 kapitol, které jsou ale většího rozsahu většinou mají kolem 80 stránek, ale upozorňuje že dvojstránek. Takže není úplně krátký, ale stejně to pro mě bylo málo. Řekla bych, že by šlo příběh zpracovat v delším rozsahu aniž by utrpěla kavlita celé mangy, protože některé věci jsou tam celkem stručné. Trochu více tam chybí rozpracování vztahu mezi Kirou a Haruki, protože jejich kamarádtsví přišlo hodně rychle. Obdobně je tomu v případě druhého milostného párů, jehož příběh by také byl zajímavý. Možná si vymýšlím blbosti, ale já bych prostě chtěla ještě trochu víc!

Je pravdou, že Mars, že jsem mangy nepřečetla ještě tolik jako anime a tím pádem není můj vkus úplně tak vypilovaný jako u anime, ale tahle mangy už mi asi zůstane zaklesnutá v srdci jako jedna z těch lepších, protože co se týká příběhu rozhodně má co nabídnout, přestože se občas objevují trochu slabodušší prvky, tak jak to u červené knihovny bývá... Něžnější pohlaví není jen klišé...

Mars najdete na mém oblíbeném mangareaderu zde.

Romatická vlna mě po předchozí manze neopustila a tak se opět rozhodla sáhnout po něčem s shoujo štítkem. Tentokrát, ale už ne ze školních lavic, ale z office buildingu. MIdnight secretary je příběh sekretářky, jak už napovídá název, ale to ne jen tak ledajaké, ale přímo špičkové. A díky svým vbýborným výsledkům je Satozuka Kaya přiděla jako osobní sekretářka ředitele Toumy Kyouheie.

Touma Kyohei je ředitel rodinného podniku (rodinný úplně nevystihuje velikost businessu každopádně se jedná o velkou korporaci) a má pověst playboy, protože ženy se kolem něj motají ve velkém a nikdy nerandí jen s jednou zároveň. Je mu 26 let, je ředitelem velké společnost a vypadá oparvdu dobře, takže se vůbec není čemu divit. Oproti tomu Kaya na kluky nikdy moc čas neměla, protože jí zemřel a tak měli s maminkou co dělat, aby vyšly a Kaya mohla dokončit školu. Teď je jí 22 let a v práci se jí daří. Jenže vypadá jako klasická sekretářka. Nosí brýle a vlasy stažené do pevného drdolu. A o je také důvod, proč když jí Kyohei uvidí ji jako svojí sekretářku nechce a chce aby alespoň trochu změnila image. Jenže to Kaya nechce, protože se stydí za svou dětsky vapadající tvář, kterou maskuje pomocí falešných brýlí a staženého účesu. Nakonec ale Kyohei Kaye šanci prokázat své schopnsoti dá a ta mu předvede, že schopná oparvdu je. Ale do šoku ji dostane, když zjsití že Kyouhei vlastně s tolika ženami nerandí protože by byl až takový milovník žen, ale protože je upír, který se z nich potřebuje krmit. Přestože je Kaya v šoku neodradí ji to a jako svou další povinnost sekretářky přibere starat se ředitěli o "pravidelnou stravu" a minimalizovat jeho pobyt na slunci.

Jenže se vše trochu zkoplikuje, když se Kaya do svého šéfa zamiluje. Nakonec se na náléhání jeho bratra rozhodně opustit práci Kyoheiovu osobní sekretářky a je "zapůjčena" do dceřinné společnosti, kde se má postarat o vybudování sekretářské infrastruktury a být k ruce prezidentovi společnosti. Jak jinak ten jí na začátku také obligátně odmítne, že pomoc nepotřebuje, ale je naprosto uchvácen Kayinými schopnostmi. Na rozdíl od arogantního, sobeckého Kyoheie je naprosto odlišným typem šéfa, která je milý, hodný a přátelský. Jenže Kaya se své lásky zbavit nemůže...

Midnight Secretary není žádné světoborné dílo, ze kterého bych si odnesla spoustu zážitků, ale je to taková typická červená knihovna okořeněná upírem. Oproti školním dílů se přece jen postavy chovají dospěleji a snaží se své pocity nějak ovlivňovat, ale jak to v červené knihovně bývá, ty jsou tak opravdové a hluboké, že nakonec vyhrají nad rozumem. Souboj rozumu a citu a vyrovnání se s komplikacemi, které obtížná láska vyvolává, je na této manze asi to nejzajímavější. Jiank se o žádné vrcholné dílo nejedná a četla jsem ho několik večerů před spaní, což dokládá, že odtrhnout jsem se od něj zvládla :-).

Manga má celkem 35 kapitol a každá má kolem 40 stránek. Stránky většinou jsou jednoduché, dvojlisty se vyskytují střídmě. Zparcování postav je pěkné a zvlášť bych vyzvdihla Kayin šatník, protože když pak nechodí v uniformě, tak nosí opravdu hezké oblečení. Přestože se jedná o busines šatník a do prostředí se výborně hodí, má zajímavé outfity a určitě se u ní dá inspirovat. Trochu bych vytkla pozadí, které je v kresbě většinou vynecháno. Mužským postavám sex appeal rozhodně nechybí a taky by se mi líbilo v kancelářích plných takových mužů... :-)

Když jsem dočetla mangu Initial D a Skip Beat! (tedy anime, které byly hodně neukončené), respektive přečetla všechny publikované díly, věděla jsem, že mě čtení mangy chytlo a že bych si mohla přečíst i něco nového. Velice mne zaujla vyhledávač na stránkách Mangareader.net, která jsem na čtení mangy začala používt a tak jsem si různě projížděla žánry (konečně jsem si taky zapamatovala co je co u shoujo a shounen, protože se mi to vždycky pletlo). Rozhodla jsem si dopřát nějakou romantiku. Prosím nikomu neříkejte, že pro to mám slabost, protože se to snažít skrývat i sama před sebou... pššš. A nejlépe pak v kombinaci se střední školou a spoustou pěkných kluků. A měla jsem to štěstí, že jsem narazila na Boku ni Natta Watashi. Až přečtu mnohem více mang asi si zpěně uvědomím, že to byla pěkná sračka a budu se divit, že se mi to mohlo líbit, ale v současném stavu se mi to opravdu líbilo. Kresba je celkem hezká a na postavičky se příjemně kouká, ale nic odlišného nebo originálního od průměru. Manga má celkem 16 kapitol a každá pak 40 až 60 stránek. Dvojstránky se vyskytují vyjímečně, takže čtení je pohodlné i na menších displejích.

A děj? Momoko a Akira jsou dvojčata. Momoko je ta princezna, která se strojí, je průměrnou studentkou a střední školu si vybrala především podle školní uniformy. Akira je naopak nadaným žákem a jeho rodičo ho silně podporují a vysnívají si jeho zářivou budoucnost. Tak není divu, že i střední školu mu vyberou prestižní pro nejnadanější studenty. Jenže den před nástupem do školy Akira zmizí. Jeho matka je z toho naprosto zdrcená a absolutně nechápající. Jenže vzhledem k hierarchii v rodině rozhodně nechce, aby Akira přišel o osvojí zářivou budocunost jen kvůli nějakému chvilkovému pomatení smyslů a tak svojí dceru Momoko převlékne za kluka a vyšle jí do školy místo Akiry, aby ho ze školy nevyhodili. Momoko je samozřejmě dosti nešťastná, ale vzhledem k vydírání její matky jí nic jiného nezbývá. Jenže výhradně chlapecká škola přece nemusí být pro holku špatné místo, ne? Zvlášť když holka dostane na pokoj nejžhavějšího kluka z celé školy Kunio Itoua, který její převlek odhalí velice rychle. Dobrý úsudek v prohlédnutí jejího převleku projeví i syn ředitele školy a také víc něž pěkný senpai Saeki Yousuke, který k půvobné byť maskované Momoko také nezůstane lhostejný.

Rychlé odhalení převleku pro mě bylo docela překvápko, protože jsem zvyklá, že většinou to všude trvá trochu déle a využívá se trapných situací, které díky tomu mohou vzniknou. Momoko se také velice rychle zakouká do Itoua, který nejen že jí pomáhá udržet v tajnosti její pravou identitu, ale také ji pomáhá se studiem, aby byla schopna zastoupit svého chytřejšího bratra. Překvapivě jim ani netrvá příliš dlouho než se do sebe zamilují a vyznají si lásku. Ve většině děje se tedy spíše řeší, jak to udělat, aby mohli zůstat spolu, popřípadně nějaká ta šaráda, aby zůstalo neodhaleno Momočino pohlaví.

Boku ni Natta Watashi je manga, která nemá žádnou hlubší myšlenku a je o školním životě lásce a humoru. Její čtení je určeno k odpočinku ,popřípadně před spaním, protože žádné výraznější emoce nevzbuzuje a velice rychle se vykouří z hlavy. Jo ale Itou je každopádně frajer :-)))

Když jsem před několika lety opět viděla v televizi anime, vůbec jsem netušila co to pro mne bude znamenat. Za těch několik let se toho v mém životě změnilo hodně a teď bych měla dodat, že jenom anime zůstalo :-), ale to pravda není, protože i tak byla doba kdy jsem se na aniem vůbec nedívala. Jenže ta už je zase pryč a zas jsem se vrátila k alespoň občasnému publikování článků na tomto blogu. Musím se přiznat, že ten blog si píšu opravdu jen pro sebe a pochybuju, že pro nekoho jiného měl nějakou přínosnou hodnotu, i když kdyby tomu tak bylo, tak by mi to opravdu udělalo radost. Je neuvěřitelné, že tento blog existuje už 5 let (respektive v dubnu to bude pět let). Založila jsem ho ze zvědavosti, abych zjistila jak to vlastně funguje a začala jsem si tu shromažďovat nějaké obrázky z anime, které se mi líbili. Až později jsem začala psát svoje vlastní články o anime s pochybnou kvalitou. První byl o Hellsingovi, prvnní anime, které jsem neviděla v televizi, ale začla využívat možností internetu. Ty články jsem začala psát kvůli sobě (jak vidíte jsem vemli sobecká osoba a prakticky všechno dělám pouze pro sebe), protože jsem neměla žádnou spřízněnou duši, se kterou bych si mohla o svých dojmech popovídat. A ap kuž jsem koukala na jedno anime za druhým. Trochu mě překvapuje, když se podívám na tento blog nebo na My Anime List, kolik už jsem toho vlastně viděla a to ještě musím přiznat, že jsem osoba nepečlivá a rozdhodně jsem si nezaznamenala každé anime, které jsem viděla a těžko to už někdy udělám, protože u některých titulů už si horko těžko vzpomínámo čem vlastně byli a několikrát se mi na ANN stalo, že jsem málem začala stahovat něco co jsem už dávno viděla. Na některé jsem se záměrně dívala znovu, to jsou ty které najdete ve článku Zlatý fond. To má ale spíše negativní dopad, protože se mi v poslední době příliš nedaří narazit na zajímavé tituly, které bych ještě neviděla. Sice mám na disku uloženo něco kolem 300GB dat jenom v anime, ale většinu z toho po prvních dílech přestávám sledovat, protože to jednoduše je pro mě moc velká blbost. No jsem zvědavá kam to takhle půjde dál...

Někde jsem si přečetla, že Samurai Champloo je od stejných tvůrců jako Cowboy Bebop, takže jsem na tohle anime byla proklatě zvědavá. A musím uznat, že přes trošku rozpačitým začátek jsem pak Champlooovi přišla na chuť. Takže během 26-ti dílů z roku 2004 se to pěkně roztočí.
Samurai Champloo a Cowboy Bebop toho mají společného opravdu hodně a snad jediný z hlavních rysů, který se liší je prostředí, ve kterém se děj odehravá. A to je tedy diametrálně jiné. Jinak vše ostatní má podobný styl. Stejně jako v Cowboyovi je důležitá hudba, tak tady též, ale blues budoucnosti vystřídal hip hop minulosti. A stejně jako posádka vesmírné lodi i tady se sešla skupinka podivínů s ne zrovna ukázkovou minulostí, která je nám v průběhu seriálu představována. Taky se tady hodně trpí hlady a není co jíst. Podobností je tam dost a rozhodně nejsou čistě náhodné :-).
Ale to už stručně něco k ději. Ten má pouze jeden spojovací článek, cesta za nalezením samuraje vonícího po slunečnicích. Protože děj je jinak hodně epizodický a každý díl je jedním malým uzavřeným příběhem, který se na cestě odehrál. Historicky je Champloo situován do edo éry, ale který rok přesně vám nepovím :). Všechno začíná v jedné vesničce kde v v hospodě pracuje mladá dívka Fuu. Jednoho dne se tam sejdou dva schopní samurajové, kteří už od prvního pohledu jdou proti sobě. Prvním je Mugen, který vypadá jako by vypadl z černošského ghetta Ameriky 70.let a i jeho bojový styl tak vypadá. Kombinace break dance a boje s katanou je sice šílená, ale Mugenovi to jde. Druhým je klasicky vyhlížející Jin, u kterého jsou méně obvyklé snad pouze brýle. I jeho styl boje je konvenční, ale ve schopnostech si s Mugenem rozhodně nezadá. A protože se oba samurajové do sebe tak pustili, nakonec skinčili přes noc v místním vězení a ráno je čeká poprava. Téhle situace se ale rozhodne využít Fuu, které vyhořela čajovna (nebo co to bylo za podnik) ve které pracovala a nemá kam jít.

Pomůže Mugenovi s Jinem uniknout a zato si od nich na oplátku vyžádá službu. Pomůžou jí najít samuraje vonícího po slunečnicích. A tak začíná cesta těhle tří ztroskotanců.
Samurai Champloo je prvoligové anime a stejně jako ostatní vynikající anime se vyznačuje skvěle namíchaným mixem akce, tajemna, děje a humoru. A jsou tu scény, na které si vzpomenu a jenom se musím usmívat. Dokonalá je kombinace hip hop stylu s historickými japonskými reáliemi. Opravdu originální, skvěle realizovaný nápad.
Vynikající je i výtvarná stránka seriálu. Champloo má zvláštní paletu barev, která je laděná žlutohněda a v prvním díle je to šok, ale pak už bych si bez toho nebyla schopná seriál představit. To že opening je báječný ani nemusím dodávat, ending už je krapánek nuda, ale tak to většinou bývá.

Závěrem můžu říct jen to, že neváhejte ani vteřinu a Samuraie Champlooa si stáhněte. Tak dobrých anime totiž mnoho není a já osbně ho řadím do top třídy vedle Cowboye Bebopa, Triguna, Initialu D, Nany, Monstera, Berserka a Hellsinga. A kdo se mnou nesouhlasí, ten podle mě má zvrácený vkus.

Odkaz na ANN.

Na Claymore jsem narazila na stránkách My Anime List nebo na Anime News Network v doporučených titulech, které by se mi mohli líbit, pokud se mi líbil Berserk. Určité společné znaky mají, v obou se objevují rytíři, fantasy prvky a příběh hodně stojí na mezilidských vztazích a člověk se bojí co špatného se postavám stane. Při sledování Claymore, potažmo i Berserka, má člověk neustály pocit číhajícího nebezpečí, které přinese něco zlověstného, přestože ani nelze říct, proč by se něco mělo stát.

Clamyore je v seriálu pojmenování pro napůl lidi a napůl monstra zvaná Youma, která se živí lidmi. Claymore byli vytvořeni organizací pro pomoc lidem, aby sloužili k zabíjení Claymoru. Aby toho byli schopni, tak jsou proměni na poloviční monstra. Za normálních okolností jsou v podstatě lidmi, ale čím více "odemknou" své schopnosti, tím více se stávají monstry. Pokud svůj limit překročí přestanou být lidmi úplně a stanou se tzv. probuzenými, kteří už jsou monstry a ne lidmi. Hlavní postavou seriálu je Clare a její příběh sledujeme ve dvou časových rovinách. Jednak v době, kdy byla malou holčičkou a pak v dospělosti, kdy už se stala Claymore - lovcem příšer.

Claymore se mi jednoduše řečeno líbil. Bavil mě děj, líbilo se mi chování postav, které bylo logicky podkreslené, nechyběla akce. Přesto je tam něco proč ho váhám zařadit mezi opravdu vynikající anime. Nevím proč, ale v některých okamžicích působí Claymore až moc tísnivě. Možná je to všemi těmi "nešťastnými" blonďatými claymorkami nebo těmi nešťastnicemi, které svůj limit překročili... Pomáhají lidem, kteří se jich bojí a pokud ze sebe vydají maximum stanou se monstry. Ale asi nejzásadnějším kritériem pro vstup mezi opravdu špičková anime je ten, že už se na toto anime asi nikdy znovu nepodívám a je to především díky špičkovému ději, jehož nejsilnější stránkou je napínavost a moment překvapení. Jak už bylo řečeno seriál se odvíjí ve dvou časových rovinách a jedna je napínavější než druhá a pokaždé se stane něco co absolutně nečekáte. Na rozdíl od například hollywoodských filmů vám tady chybí jistota nebo tušení jak boj dopadne. Ani při boji správňáků versus špatňáků si nikdy nejste jisti, že to správňáci opravdu vyhrají. Samozřejmě nebudu tvrdit, že neexistují výjimky...

Pesimismus a smutek vyjadřuje v seriálu i animace. Působí šedě a bezbarvě, nejoblíbenějším prostředím jsou především šedé skály, ale vyskytují se i bažiny nebo lesy, které jsou taky takové negativní...Claymorky jsou vystížně prokresleny, přestože mají tolik společných rysů jsou jednotlivé osoby natolik identifikovány, že se je většinou nepletete. Jejich vzhled skvěle doplňuje jejich charakter. Přestože jsou rásné, sálá z nich nebezpečí a také nelidkost v tom smyslu, že nejsou pouze lidmi.

O Claymore se mi špatně píše a i proto jsem dopsání tohoto článku tak dlouho odkládala. Opravdu má mnoho prvků společných s Berserkem, protože kromě řezničiny, velkých mečů a bojů vyvolává ten nepřijemný pocit. Ale určitě je to anime, která je vynikající kvality a pokud patří žánr k vašim oblíbeným rozhodně se vám bdue líbit.

Odkaz na ANN.

Plně souhlasím s jedním článkem, který jsem o tomto anime četla, že je to stejný žánr jako Twelve kingdoms, Fushigi Yuugi nebo Scrapped Princess. Dle mého má nejblíže k Fushigi Yuugi, ale za mě je z nich to lepší.

Dohromady má Saiunkoku dvě série každou po 39 dílech, takže patří k těm delším seriálům. Upřímně řečeno některé díly by za mě mohli být věnovány. Ale jako u všeho všechno má své kladné a záporné stránky a i anime jsou některé dějové linie zajímavější než jiné.

Saiunkoku je fantasy království o osmi provincích pojmenovaných podle osmi barev, kterým dohromady vládne císař a císařská armáda ministrů, úředníků a podobné havěti. Svět vychází z modelu čínského království, jednak svým byrokratickým uspořádáním, tak i obdobou zakázaného města, ale i stylem oblékání. Hlavní postavou je Kou Shurei, která sice pochází z významné rodiny, ale její otec je chudý knihovník/archivář na císařském dvoře a tak sice mají rozsáhlou rezidenci, ale každou chvíli jim z ní část spadne na hlavu, protože nemají peníze na její údržbu. Vzhledem, že Shurei umřela matka už v útlém dětství a peněz nikdy neměli nazbyt umí se Shurei perfektně postarat o domácnost a je skvělá kuchařka (všimli jste si, že v anime buď dívky vaří naprosto úžasně anebo jsou úplně tragické? nic mezi...), ale jejím snem je stát se císařským úředníkem a zlepšit svět, ve kterém žije, což je pro ni úplně na začátku nemožné, protože ženy mají zapovězeno se stávat úředníky.

Na začátku příběhu ale Shurei dostane nabídku z úplně jiného soudku a to, aby se stala společnicí nmladého novopečeného císaře, který o vládnutí nejeví ten nejmenší zájem. Císaři Shi Ryukimu se v nejmenším nemůžeme divit, že se mu do vládnutí vůbec nechce, protože politika je v tomto světě plná pletichaření a vlastního prospěchaření (ostatně kde ne?). O císaři si sice skoro všichni myslí, že je to hloupý, ale tak to vůbec není, ten naopak se snažil tento pocit vzbuzovat, aby získal čas na posílení své pozice, která po smrti jeho rodičů, sourozenců a zmizení jediného staršího bratra, který ho měl rád, není vůbec snadný úkol. Každopádně Shurei se mu jednak stane vzorem svou pracovitostí, snahou a pílí, ale také velkou útěchou a jedinou přítelkyní na císařském dvoře. V seriálu se objevují i další postavy, které jsou na straně císaře jako šógun Ryuren Ran nebo důležitý úředník Kou Reishin a Seiran a také spousta postav, které naopak proti císaři intriků. Je pravda, že ani na konci seriálu jsem si občas nevzpomněla kdo je kdo, protože především špatňáků je tam obrovská kupa a někdy mi prostě připadali hodně podobní a přiznám se, že mám i trochu mezery v anglických pojmenováních různých ministrů a jejich podřízených, takže jsem občas ani nevěděla kam koho zařadit. Ale i přesto bylo zajímavé sledovat nachystané léčky, kdy jedna strana přechytračuje druhou a dost často to byla i pěkná detektivka. Je pravda, že je zde méně akcí, protože většina intrik se odehrává politicky nebo obchodně, ale to nebylo vůbec na škodu. Skvělě je v seriálu zachycen vývoj jednotlivých postav a to především u těch kladných, kde dost často do hry zasahuje jejich rodina, která je nutí ke zcela opačným činům než by chtěli oni v rámci svého svědomí nebo vztahu k císaři.

Pro mě nejsmutnější postavou v seriálu je císař, který je šťastný víceméně jak pár okamžiků, kdy s ním Shurei žije v paláci, ale později je pořád osamělý a spíše mu přátel v jeho blízkosti ubývá a jeho pozice se zdá těžší a těžší jak poznáváme poměry na císařském dvoře.

Jak už jsem naznačila začátek seriálu je především věnovám vztahu Ryukiho a Shurei, ale ten postupen času (především pak odchodem Shurei od dvora) získává stále menší prostor, což je k jeho zajímavému průběhu celkem škoda, ale otázka jestli by byl tak zajímavý kdyby ho tam bylo více. Líto je miale především Ryukiho, protože ten je bez Shurei sám a opravdu hodně ji postrádá a obdivuji, že ji dokázal poslat pryč, aby ji umožnil rozlet v její kariéře.

Bohužel musím prozradit, že ani druhá série není ukončená a dá se předpokládat, že bude nějaké pokračování. Jelikož moje vášeň pro mangu tak nově probuzená, ještě jsem se nedostala k tomu, abych zjistila jak to se Saiunkoku Monogotari je.

No konečně jsem se dokopala k tomu abych napsala o dalším z úžasné série jménem Initial D. Tentokrát se jedná opět o návrat k hlavní dějové linii plynule navazující na Second stage. Přestože je v seriálu něco jinak (Ryosuke už má opět tmavé vlasy), hlavní kladné stránky zůstaly zachovány. Třetí stage je bohužel jenom film. A tentokrát bude Takumi závodit se synem odvěkého Buntova rivala Kogashiva Kaiem. Spíš by bylo vhodnější napsat, že je to naopak, protože jak je naznačeno v dalších částech mangy (věřte tomu nebo ne, prolomila jsem hranici a kvůli Initialu jsem začala číst mangu...bohužel i ta pořád běží takže jsem se pouze posunula v ději o něco dál, kde to aktuálně končí mnohem napínavěji než seriál. Ryosuke bude závodit a vypadá to na menší výlet do jeho minulosti a soukromého života...) pro Buntu vítězství nad ním bylo pravděpodobně příslovečným piece of cake... Taky máte ten pocit, že Bunta musí být tím úplně nejlepším řidičem na světě...?

Jako většinou bitva v Initialu zabírá většinu děje a z dalších událostí lze zmínit ještě dvě důležité věci, jednak Takumiho částečné udobření s Natsuki a také to jak ji efektně zachrání díky svým řidičským schopnostem. Ale s natsuki to už pak dál vyzní do prázdna... A hlavním bodem je pozvánka Takahashi Ryosukeho do týmu Project D.

Zlatý fond je množina anime, které jsem já určila jakožto opravdu mistrovská díla. V My Anime Listu ( o němž jsem psala v jendom z předchozích článků) jsem si je označila hodnocením 10, tzn. nejvyšším možným.

Když jsem se po letech vracela k anime díky tehdy ještě televiznímu kanálu A+ (dnes Animax, na který se již kvůli česky dabovaným anime nedívám) prvním anime na které jsem začala koukat bylo Full Metal Panic!. Po jeho odvysílání měli začít dávat Cowboye Bebopa, jelikož v té době měli ukázky pouze slovní bez obrazu, myslela jsem si, že to bude nějaký dětský seriál z divokého západu. Ale přece jen mi to nedalo a podívala jsem na první díl a od té doby už na tento seriál dopustit nedám. Viděla jsem ho několikrát a kdykoliv jej dávali na A+, tak jsem na něj koukala, přestože jsem ho viděla už několikrát. Nedávno jsem si ho opět stáhla a hodlám se na něj podívat znovu.

Cowboy Bebop má totiž všechno co by mělo skvělé anime mít. Je napínavý, vtipný, zajímavý, neočekávatelný, akční. Skvělé jsou dokonale propracované hlavní postavy, které jsou neopakovatelnými osobnostmi. Ať už je to lenošivý Spike s cigaretou věčně v koutku úst, který kldyž přijde na akci, tak je nepřekonatelný, bručounský Jet, který je srdci velký dobrák, hamižná Fay, která nakonec není tak věrolomná jak vypadá, Edward jehož ztřeštěnost překoná snad jen jeho inteligence a nakonec pejsek Ein, na ketrého často ani nezbyde psí žrádlo. Špičkově stylové openingy a endingy a skvěle zpracovaný námět. Tohle anime je prostě špička ve všech směrech. Snad až na ten smutný konec, doprovázený excelentní písničkou a lhala bych, kdybych řekla, že jsem u toho neplakala...

Tohle anime se mi vrylo do srdce opravdu hluboko. Když jsem viděla prvních pár dílů, úplně jsem tomu propadla. Vyprávěla jsem pak o tom svému kamarádovi u piva. Ten byl samozřejmě skeptický, protože přestože mě znal stejně si myslel, že to bude nějaká hloupá romanťárna, ale stejně jako já tomu naprosto propadl. Nana je o životě a jeho problémech, které většinou mohou potkat každého z nás. Z mého pohledu největší síla seriálu spočívá především v atmosféře, kterou na nás působí. Pokud se něco v seriálu děje, díky skvělé hudbě, obrazu, komentáři a dialogům, to s aktéry intenzivně prožíváme také. Smějeme se hloupostem, které provádí Hačiko, ale pak je nám smutno, když se rozchází s přítelem nebo je vyhozena z práce. Druhá Nana je trochu složitější než Hačiko, především díky tomu, že první polovinu seriálu sledujeme převážně z pohledu Hači a Nana je trochu vzdáleným idolem, který příliš o sobě a své minulosti nemluví.

Anime exceluje i v podrobném vykreslení postav a jejich interních pohnutek k činům a tak chápeme nejen dvě hlavní postavy Nany, ale i další jako Sachiko, která přebere Hachi přítele nebo Rena přítele Nany nebo Nobua nebo Reiru a další a další, protože stejně jako v reálném životě i zde si ovliňuje životy navzájem mnoho lidí. Špičkové je i grafické zpracování a především třeba podrobné vykreslení oblečení, které je pro autorku mangy typické. Naprosto nadstandardní je hudba, kterou i po leetch májm stále nahranou v mp3 přehrávači a první opening Rose je mým vyznáněcím tónem už v několikátém telefonu. Víckrát jsem vyměnila telefon a telefonní číslo než vyzváněcí tón.

Vždycky jsem byla fanoušek do aut a tak mi anime s autama nemohlo uniknout. I přes moje obavy to nakonec byla láska na první pohled, respektive od prvních minut. Tenhle seriál je totiž nejen nehorázně napínavý, ale je prošpikován naprosto špičkovými vtipy. Na jedné straně věčně ospalý a flegmatický Takumi, na straně druhé jeho dva trpaní kamarádi z benzínky Iketani a Itsuki, drsňáci Takahashiové nebo třeba krásky Mako a Sayuki. Nejbezkonkurenčnější je ovšem Takumiho otec Bunta, ten pro mě zůstává jedničkou co se týká všech otců v jakýchkoliv anime. Jeho hlášky jsou totiž neuvěřitelné! Stejně jako na Naně je i na Initalu velice pozitivní to, že má celkem hodně dílů rozdělených do 4 sérií. Navíc je stále ještě na obzoru pokračování, cis je pravda, že na něj čekám už docela dlouho, ale stále se na něj pekelně těším. Oproti Naně je Initial především o zábavě a to o dobré zábavě.

Berserk je stejně jako předchozí anime špičkou ve svém žánrů a přidává i něco navíc. Ale především je to špičková řežba s ideálním akčním hrdinou. Já mám ráda hrdiny co vždycky vyhrajou, dobře vypadají a jsou drsní. Gutts mi toto splňuje. Obdobně jako Initial D, není Berserk úplně nejnovější a to je jeho největší slabina, protože na grafickém zpracování je to relativně hodně znát. Rušivě působí především postavičky na pozadí, které většinou stále dokola provádějí stejnou sekvenci pohybů. Špičková je v Berserkrovi hudba, opravdu skvěle dokáže navodit atmosféru a některé kosuky jsou poslouchatelné i normálně. A především špičková písnička Tell me what je v openingu.

Samurai Champloo

Samurai Champloo je také nejlepší představitel svého žánru. Tentokrát se, jak už jeho název vypovídá, jedná o samuraje. Přestože se děj odehrává v úplně jiných reáliích, připomíná mi Cowboye Bebopa. Stejně jako tam i tady jsou hlavní hrdinové neustále bez jídla a na pokraji bídy, ale postavy mají jiné charaktery než jak je tomu na Bebopovi. Je prvním anime ze zlatého fondu, které jsem neviděla vícekrát, takže možná bych si ho měla zopakovat, protože už přece jen zapomínám. Co je v tomto anime naprosto špičkové je spojení historického japonska a moderního hip hopu, který se v seriálu obejvuje nejen jako doprovodná hudba, ale určuje i grafiku znělky, ale i některých postav, především Mugena.

Skip Beat!

Jelikož jsem se na tohle anime podívala znovu a přečetla zbylý děj jako mangu, rozhodla jsem, že ho zařadím do zlatého fondu. Nevím čím mě tenhle příběh nadchnul a proč vlastně je pro mě tak zábavný... Možná budu mít stejně jako hlavní hrdinka Kyoko nějakou slabost pro pohádky a především pro tu o popelce a jejím princi na bílém koni. Protože tenhle nesmrtelný příběh v podstatě předurčuje hlavní dějovou linku i v tomto anime. Narozdíl od ní je ovšem tahle slabost hodně hluboko schovaná a nikomu bych do očí nepřiznalo, že to moje malé cynické, realistické, zlé já, se dokáže shlédnout v pohádkovém příběhu o tom, jak jedna ukřivděná, nesebevědomá, šedá myš ke svému štěstí přijde a nejenže získá skvělou práci, několik kamarádu, ale i svého superprince na bílém koni. A nejhorší na tom je, že jí to ještě přeju! Možná jak člověk zjišťuje, že se mu jeho sny opravdu asi nevyplní a že podobné příběhy se stávají opravdu jenom v myslích lidí, tak o to víc rád se na ně dívá.

Jelikož mám rásnou výmluvu na odkládání věcí a to že trpím nějakou nemocí, která toto způsobuje. Jmenuje se prokrastinace a jestli tím náhodou netrpíte také se můžete podívat zde. Tak jsem se rozhodla, že místo věcí, které bych měla udělat, budu radši psát recenze na anime a konečně si zavedu svojí anime síň slávy nebo také zlatý fond, jak jsem se to rozhodla pojmenovat. Vím, že různých hodnocení a recenzí anime je všude spousta a čím dál více jich přibývá i v českém jazyce, ale jelikož si tyto stránky a články o anime píšu spíše pro sebe než pro nějaké čtenáře, kteří na tento blog zavítají beztak hodně výjimečně, svůj zlatý fond si prostě vytvořím :-). Dále plánuji ještě stříbrný fond a bronzový fond.

Ještě si dovolím jmenovat nejužitečnější pomůcky pro každého sledovače anime:

1. Anime News Network

Ze všech anime databází je tahle stránka bezkonkurenčně nejlepší. Obsahuje snad všechna anime, která kdy byla vyrobena, včetně seriálů z mého dětsví, kdy ještě internet byl v plenkách. Za druhé o anime jsou shromážděna ta nejdůležitější data, tzn. krátký popis děje, počet dílů a dále všechny možné informace, které by člověka zajímali, tedy kupříkladu jestli už je anime kompletně odvysílané (a tím pádem jsou k dispozici na stažení všechny díly), jaký je opening a ending, názvy v jiných jazycích, ale také soupis postav a kdo je v japonštině nadaboval. Anime je také možné vyhledávat podle žánrů, které jsou každému přiřazena. U některých anime obsahuje i názvy dílů a u většiny také odkaz na magu, podle které bylo vytvořeno. Prostě nejlepší databáze co znám.

2. My Anime List

Druhého pomocníka jsem v porovnání s tím předchozím začala používat poměrně nedávno (ne že by to byla taková novinka, ale trochu jsem v tomto zaspala dobu), ale za tu dobu už mi prokázal velkou službu. Jak už jsem zmínila na začátku jsem člověk líný a tak o spoustě anime, které jsem viděla nenapíšu ani čárku. My Anime List, ale slouží i k tomu, aby zaznamenal anime, které jste už viděli a zaznamenali si tam i hodnocení. A tak už sice příliš nevím o čem třeba některé anime bylo, ale vím že jsem ho viděla. K funkcím, které ale využívám častěji, patří seznam anime, na které se chci teprve podívat, protože na ty lze zapomenout ještě snadněji, což by byla škoda zvláště pokud člověk věnoval určitý čas čtení a zkoumání, zda to anime stojí za ten čas, který se stráví jeho sledováním. Takže i když některé tituly mohou vytuhnout v tomto seznamu poměrně dlouho než je přesunu do těch, které jsem viděla, nikdy v zapomění úplně neupadnou. Trochu mne mrzí, že asi nikdy nebudou schopná mít v seznamu opravdu všechna anime co jsem viděla...

3. Torrent

Sice to není přímo stránka, ale určitě to patří k tomu, co mi sledování anime usnadnilo ze všeho nejvíc. Také už to používám dlouho, ale když seznam, tak úplný.

Od doby, kdy používám internet bez FUp limitu, tak torrenty určitě nahradily direct downloady ze stránek. Ty totiž nebyli zrovna nejrychlejší a ani nejpohodlnější, protože každý díl se musel zadávat na stahování ručně. Navíc nabídka byla poměrně omezená a sehnat anime, které bylo licencováno v USA byl trochu problém.

Popravdě na anime filmy nekoukám moc ráda. Obdobně jako jsem v předchozím článku zmiňovala, že nemám ráda OVA, protože s postavami nestihnu pořádně skamarádit, podobně je tomu i v případě filmů. Jenže narozdíl od OVA je pravda, že u filmů bývá kvalita vyšší. A příběh dívky která cestovala časem je super.

Už si nepamatuju jak jsem k filmu přišla nebo proč jsem se na něj rozhodla kouknout, ale přestože je to fil novější, rozhodně už je poměrně známý a populární. Kdo ho ještě neviděl, tak by tak měl co nejdříve učinit, protože to stojí za to.

Makoto Konno je celkem obyčejná 17-ti letá středoškolačka, až do okamžiku kdy získá schopnost vracet se v čase. Nejprve je nadšená, jak krásně může ovlivňovat své známky ve škole, užívat si zábavy a podobně, ale postupně se do vracení zamotává čím dál víc a jak s makoto, tak s jejím nejlepším kamarádem Chiakim to vypadá dost bledě. Nerada bych z děje prozrazovala více, protože bych tím ubrala na zážitku, který z filmu divák bude mít.

Protože přestože je film založen na poměrně otřepané myšlence cestování časem, zpracovává jej velmi neotřele a napínavě. Na začátku filmu jsem byla trochu skeptická, protože mě příliš nezaujali ani úvodní scény, ani grafika filmu, ale s postupujícím časem jsem byla stále více ponořena do příběhu. Kromě zábavy seriál přináši i nepominutelné postelství a poučení, že je nutné si vážit života, přátel a krásných okamžiků, které prožíváme a že i když se nám to nezdá, že všechno zlé je pro něco dobré. A stejně lehko jako se to řekne, tak těžko se to aplikuje v životě, že? Hlavní myšlenka filmu, přestože způsob podání je hodně rozdílný, mi připomněla mého oblíbeného spisovatele Raye Bradburyho, protože stejně jako v jeho povídkách je i zde velmi nenásilně vpravena do děje nějaká důležitá myšlenka, které by si měli být lidé vědomi, ale většina z nás ji ve svém všedním životě, který se tak moc liší od barvitých příběhů v anime nebo knížkách, opomíjí. Podobné příběhy k zamyšlení píše i např. Eduard P. Martin, český spisovatel, který je jedním z mých posledních objevů, což mě přivádí k myšlence, že bych mohla napsat i něco o knížkách které čtu, když už na ně v článcích o anime tak často narážím.

Film je založen na literární předloze Dívka, která skákala časem (1967) od japonského spisovatele Jasutakiho Cucui. Co jsem našla tak v Čechách byla vydána jeho kniha Peklo a povídky Stojící žena a Ukázková civilizace. Knihu si rozhodně pokusím půjčit. Dílo bylo také dvakrát zfilmováno. Jednou v roce 1983, který je hodnocen převážně kladně, viz: http://www.csfd.cz/film/160847-toki-wo-kakeru-shoujo/ , a po druhé v roce 2010 s výrazně negativním hodnocením, viz.: http://www.csfd.cz/film/272189-toki-o-kakeru-shojo/ . Ani jedno zpracování jsem neviděla.

Na závěr ještě jednou všem doporučuji, aby se na toto anime podívali a dosyta si užili napínavý děj. Já jej zařazuju do top class - tedy mnou nejvýše hodnocenýc

h anime, obodovaných 9 a zařazených do mnou nově zavedeného zlatého fondu :-)))

I hodnocení na ANN mluví za vše: http://www.animenewsnetw

ork.com/encyclopedia

/anime.php?id=6733

Délka: 98 minut

Rok výroby: 2006

Murder Princess je slabota. Je to 6-ti dílné OVA a kdyby to bylo delší, tak to nedokoukám. Je pravda, že moc OVA ráda nemám, protože jsou pro mě většinou moc krátká na to, abych se s hrdiny více seznámila a začala je mít ráda. U mě je to stejné jako s tenkou knížkou, když se člověku líbí je moc rychle pryč... Ale zatím jsem příliš dobrých OVA nepotkala... popravdě takhle z hlavy nejsem schopna vymyslet ani jedno...

Na ANN sice nemá Murder Princess úplně nejhroší hodnocení, ale není mi celkem jasné proč. Já ho zařazuju dost podprůměrem. Jak jsem řekla už na začátku jediný důvod proč jsem ho dokoukala je, že je krátké.

Podstatou příběhu je záchrana zěmě Foreland, respektive celého světa. Foreland Alita je princezna v malé zemičce, kde vypukne převrat, její otec král je zabit a ona jen tak tak stihne utéct. Na útěku je ale hned napadena nějakou magickou stvůrou a při záchraně si prohodí těla s lovkyní odměn Falis. Jelikož ta je zdatná bojovnice, uzavřou spolu smlouvu, že pokud Falis zachrání království dá jí Alita co si bude přát.

Děj je takový prosťoučký a svou roli v něm sehraje ještě bratr princezny, zlá čarodějnice a tajemné ztracené technologie. Popravdě vždycky jsem měla trochu odbor k fantasy, které se odehrávají v postapokalyptickém světě, kde se objevují právě ztracené technologie. Svůj názor jsem opravila poté co jsem viděla Triguna a přečetla Drsného spasitele od Miroslava Žambocha, ale kdyby to mělo zůstat na dílkách jako Murder Princess, tak nekoukám ani na anime obecně.

Takže doporučuju Murder Princess se radši vyhnout a neztrácet s tím čas a pokud jste ještě neviděli, tak kouknout na Triguna anebo si přečíst Drsného spasitele.

Odkaz na ANN: http://www.animenewsnetwork.com/encyclopedia/anime.php?id=7216

Komedií ze středoškolského života existuje jako anime skutečně velké množství a řekla bych že spolu s těmi o zachraňování světa patří k těm nejrozšířenějším žánrům. Bohužel jejich kvalita je poměrně dosti proměnlivá a přestože se vyskytují skutečně povedná dílka, některá jsou naopak pekelně odstrašující.  Kaichō wa Maid-sama! patří k tomu lepšímu co jsem s tímto námětem zatím viděla a přestože nedosahuje na příčky nejvyšší, kouknutím na něj se člověk pobaví. 

Hlavní postavou je Ayuzawa Misaki, která je prezidentkou školního koncilu. Jak asi všichni pravidelní diváci vědí, tento post je vždy vyhrazen poměrně nenormálním jedincům a nejinak je tomu i na této škole. Misaki totiž patří k těm, které přímo nenávidí kluky a tak je všemožným způsobem sekýruje. Nenávist je asi silné slovo, protože Misaki se snaží z původně pouze chlapecké školy s nevalnou pověstí učinit mnohem lepší místo. Díky jejím bojovým schopnostem v aikidu se jí to i celkem daří. Misaki patří  k nejlepším studentům a tuto školu si vybrala jen kvůli nízkým poplatkům. Spolu se svojí matkou a mladší sestrou Suzunou žijí samy, protože otec je opustil ještě když byla děvčátka malá. Peněz nemají nazbyt, jejich dům je v dezolátním stavu a šetří kde mohou. Především Suzuna je přebornice v různých soutěžích o jídlo a ve slevách. Misaki zase přispívá do rodiného rozpočtu prací v Maid Café. Maid Café je typicky japonská věc, kterou bychom u nás asi těžko našli, ale docela by mě zajímalo evropské provedení... Kdo už nějaké to anime viděl, tak ví že japonskou obscesí je převlékáním do všem možných kostýmů a především populární jsou kostýmy služek. V Maid Café chodí děvčata oblečená právě v těchto kostýmech a svému oblečení přizpůsobují i své chování. Pro Misaki povahu asi není tento job ideální, ale díky své cílevědomosti a především díky tomu, že je to dobře placená práce, tak je Misaki mezi hosty populární.

Jednoho večera ale náhodně její part-time job objeví její spolužák z vedlejší třídy Usui Takumi. Usui je školením idolem skromného počtu dívek na škole a svým odmítnutím už rozplakal velkou část z nich. Je tak pochopitelné, že pro Misaki je to nepřítel. To v první chvíli pro Misako vypadá jako konec světa, protože se obává, že by její pověst prezidentky byla díky tomu naprosto v tahu a byla by každému jen pro smích. Usui se ale s Misaki dohodne, že její tajjemství nikomu nepoví. Náhodně na něj ale přijdou 3 idioti (to si nevymýšlím já, ale opravdu jsou tak v anime titulováni), kteří jsou ale natolik okouzleni Misako nebo-li Misa-chan, jak zní její pracovní jméno, že tajemství taktéž drží pod pokličkou. Usui se do Misako zamiluje a začne ji pomáhat nejen v tom jak zatajit její práci.

Hlavní kouzlo seriálu spočívá především ve vztahu, který Misako s Usuim mají. Zatímco divákovi je okamžitě jasné, která bije, Misako se k tomu propracovává celý seriál. Zvědavost pak vyvolává opředevším Usui, o kterém se informace dozvídáme velmi pomalu a po velmi malých indiciích. Seriál se mi těžko hodnotí, protože přestože jsem od něj nemohla odtrhnout oči, respektive pouštěla jeden díl za druhým, když jsem se pak po poslední díle zamyslela proč a co napíšu do recenze, tak jsem neměla tušení. Nakonec jsem si to rozlouskla tak, že Misako je sympatická a mám ráda akční hrdinky, které si o sebe dokážou postarat samy (vždycky jsem taková chtěla být...) a Usui je prostě coool... mám slabost pro tyhle zdánlivě lhostejné tajemné týpky... Závěrem z toho plyne, že vůbec nedokážu říct jaký názor může mít na tohle anime někdo jiný...

Odkaz na ANN: http://www.animenewsnetwork.com/encyclopedia/anime.php?id=11037

Poslední dobou se snažím od reality utíkat v co největší možné míře a anime mi vždycky v tomto bylo dobrým pomocníkem. V těch horších chvílích se větším snažím poohlídnout po seriálu, který by byl co nejvíc ideální a tím mám na mysli například heroické hlavní hrdiny, kteří všechno zvládnou a neřeší nějaké psychologické záležitosti, ale spíše jednají... A tak nějak jsem natrefila na Demon King.

Jedná se o 12-ti dílné anime s přídavkem krátkých 6 bonusů, ke kterým se dostanu později. Seriál je to průměrný, ale bohužel už po tom množství seriálů co jsme viděla málokdy narazím na něco opravdu top. Přesto musím uznat, že u tohoto jsem se celkem dobře pobavila. Děj seriálu začíná nástupem respektivem přechodem Sai Akuta na školu, ale není to jen tak obyčejná škola, ale škola pro mágy, kteří se pak s největší pravděpodobností dostanou do vládního aparátu. Hned na cestě do školy potká Hattori Junko. Hned jsem se u toho jména zarazilo. Překvapilo mne jednak použité příjmení, ale i křestní jméno, které jsem slyšela pouze v Naně. Každopádně zpět k ději. Jak jinak hned se spolu spřátelí a uzavřou přísahu. V tomto bodě bych chtěla poznamenat, že děj seriálu jde občas pěkně hupem. Přijde mi jakoby původně bylo děje více, ale tvůrci to osekali, aby se jim to všechno vešlo do 12-ti dílů.

Noví studenti jsou hned po příchodu podrobeni věštbě o jejich budocím povolání. Tuto věštbu produkuje nějaký kříženec tučňáka a ptáka s brýlemi, který sedí ve skleněné kouli a kouří. Vypadá to pěkně komicky. Tenhle prazvláštní věštec Akutovi předpoví, že se stane Démonickým králem.

Kolem Akuta se tak strhá šílený kolotoč událostí, které jsou podníceny strachem ostatních z jeho činů, z těch bizardnějších je to jeho třídní učitelka, která se nemůže dočkat až se zasebevraždí, aby mohla zkoumat jeho tělo. A také se kolem Akuta vynoří mnohem "roztoužených" dívek. Kromě již zmíněné Hatori Junko je to například Fujiko Etou - vedoucí dívčí koleje a školní idol číslo jedna nebo potřeštěná Soga Keina a v neposlední řadě je Akuto sledován androidkou Korone. Všechny dívky pak často shodou různých náhod nebo vlastním přáním končí s Akutem nahé. Vzniká tak několik opravdu dobrých komických situacích. To

a především pak šílené reakce spolužáků na to že Akuto je Demon King jsou tím nejlepším co v seriálu je. Bohužel pak se do toho začne míchat různé předurčení a opravdová bitva o osud světa. Je to podobně jaké u Full Metal Panic!, kde taktéž děj byl spíše na obtíž a zajímavější byl školní život hlavních hrdinů. Takže nějaké Ichiban Ushiro no Daimaou Fumoffu by u mě získalo více bodů :-). Konec seriálu pro nějaké pokračování v podobném duchu prostor dává, takže určitě by to nebylo na škodu.

Když zmíním technické věci jako animace a hudba, tak seriálu vcelku nelze nic významného vytknout. Hudba je klasická nuda, která dokresluje děj a openingy a endingy také nijak zvlášť nevynikají. Animace je klasická, celkem pěkná bez nějakých významnějších zvláštností. Trochu tam chybí větší propracování pozadí, ale celkem splňuje moje očekávání.

Odkaz na ANN: http://www.animenewsnetwork.com/encyclopedia/anime.php?id=11179

O tomto starším anime jsem veděla poměrně dlouho než jsem se rozhodla si ho stáhnout a podívat se na něj. Trošku mě odrazovala délka 40 dílů a hlavně jsem si nebyla jistá, jestli u něj mám ztrácet svůj čas, který se v poslední době stal velmi drahocenným. Nakonec musím říct, že toho vůbec nelituju, ba přímo naopak, protože z Rose of Versailles se vyklubalo velice zajímavé dílo.

Výtvarné zpracování Rose plně odpovídá době, kdy seriál vznikl tedy roku 1979. Tolik se nezaměřuje na detialy a celkově to není tak propracované jakko anime z dnešní doby. To mě ovšem vůbec nevadilo, ba naopak mi Rose of Versailles připomnělo seriály na které jsem se koukala jako malá. A už tehdy (tedy ve druhé polovině 80.let), přestože jsem vůbec nevěděla, že to je anime apod. byly japonské seriály moje nejoblíbenější.

Hudba k seriálu je jednoduchá a sestává pouze z melodií a nedá se srovnávat s dnešními soundtracky, ale možná o to lépe dokresluje situaci a vytváří správnou atmosféru. Často se v Rose objevuje zastavení obrazu a jeho vykreslení jakoby na malovaný obraz. Nevím jak se tomuto prvku říká odborně, ale opět ve své době byl velmi používaný. Dnes už se prakticky nepoužívá, opět bych řekla bohužel, protože ve mně to navazuje pocit očekávání a nedočkavost nad dalším pokračováním.

Opening se mi moc líbil. Jeho výtvarné zpracování je na dnešní dobu trochu neobvyklé, ale o to více jsem jej ocenila. Motiv růží, růžových výhonů a postavy ženy je moc zajímavé. Hodně japonská je i hudba k openingu, ale to mě rozhodně nevadí. Ending už je mnohem slabší a nikterak výrazný, protože pouze zobrazuje obrazy hlavních postav. Nutno podotknout, že obě znělky jsou stejné celých 40dílů, což je nevídaná věc, protože aktuálně je zvykem použít alespoň dvě znělky už i u 26-ti dílného seriálu.

A o čem tedy Rose of Versailles je? Je to příběh ženy, která se sice narodila jako žena, ale jinak příliš ženou není. Její otec jí dal mužské jméno a jako muže ji také vychovával. Nosila mužské oblečení, učila se jezdit na koni, střílet a bojovat. A jako muž žije i v dospělosti po smrti svého otce.

Na začátku seriálu je sice zmíněno narození Oskara Francoise de Jarjeyes a jeho dětsví, ale děj začíná až v okamžiku jeho 15-ti let. Celý Oskarův osud je provázán s asi nejznámější francouzskou královnou Marií Antoinettou. Poprvé se v seriálu objevuje jako mladá 15-ti letá dívka, která z Rakouska cestuje do Francie, aby se provdala za francouzského následníka trůnu. Marie Antionetta je dcerou pro našince velice dobře známé Marie Terezie, rakousko-uherské císařovny. Marie Antoinetta je jedna z tragických postav francouzské historie. Na jednu stranu oběť, na druhou i způsobitelka francouzské revoluce. Pro mě je jedno mezitím. Antoinetta-sama si totiž dovedla užívat luxusu, které jí královské postavení přinášelo. Utrácela horentní sumy za šaty, šperky, boty, pořádání plesůu a společenských zábav, prohrávala obrovské částky v hazardních hrách. Jenže vše má své příčiny. Vcelku chápu, že dívka která v 15-ti letech získá takové postavení může velmi lehce sklouznout k takovému chování. Jejím manželem byl určen Ludvík XVI., který měl rozhodně daleko k ideálnímu krály. Byl nesmělý, nerozhodný a ve věcech politiky prakticky nepoužitelný. Nejraději ze všeho trávil čas ve své dílně, manuální prací nebo na lovech. Člověk, který kdyby se narodil jako obyčejný řemeslník by byl nejšťastnější a možná by to jinak dopadlo i ve Francii... Každopádně francouzská revoluce nebyla vina těchto dvou, kteří jen spíše nevěděli, co udělat. Zemi v podstatě neřídili a nespokojenost tu byla už dříve před nimi. Možná by schopný vladař dokázal revoluci odvrátit, ale bohužel ani Ludvík ani Marie Antoinetta k tomu neměli dostatečné vlohy a schopnosti.  Ovšem možná ve svém utracéní i hledala nějakou zábavu, kterou nevěděla jak jinak získat. Její manžel byl neschopný nejen ve věcech státnických, ale i v manželských povinnostech. Ten totiž trpěl deformací předkožky a tím i bolestivostí při erekci. Až v roce 1977 (tedy v Antoinettiných 22letech) přijel na návštěvu její bratr Josef II. a s jeho pomocí se vyřešil Ludvíkův problém. Ale rozhodně se jí nedá upřít, že po sobě zanechala nesmazatelnou stopu v historii a to nejen díky francouzské revoluci. Byla něco jako hvězda showbusinessu své doby.

O Marii Antoinettě byl mimo jiné natočen film s Kirsten Dunst v hlavní roli. Mě se příliš nelíbil, ale na druhou stranu byl celkem zajímavý. Hezký životopis Marie Antoinetty můžete najít na http://habsburk.hyperlink.cz/antoinetta/ant1.htm.

V seriálu je vykreslena spíše ze své lepší stránky, kdy je ženou které chybí láska a pozornost. Především pak Oscar se stane jejím hlavním ochráncem. Děj Rose of Versailles je poměrně obsáhlý a zahrunje mnoho let života na francouzském královském dvoře, ale během celé délky seriálu jsem se nenudila. Naopak s očekáváním jsem pouštěla další díl. Rose of Versailles je výtečné v citech, které prožívají postavy seriálu. Pocity jednotlivých postav jsou někdy hutné a intenzivní a jindy lehké jako vánek a sotva pochytilné. Přestože se seriál také tváří jako dobrodružný, akční děj hraje až druhé housle. Je velmi zajímavé sledovat Oscara a jeho dilema mezi životem jako muž a okamžiky kdy se zjevuje jeho ženská povaha. V některých ohledech je mužnější než většina mužů a zaokamžik citíte citlivost ženy, která v něm už odmalička byla uzavírána. Nejzajímavější je pak především vztah k Marii Antoinettě a Oscarovu ne sluhovi, ale spíše příteli a pobočníkovi Andrému. A to nejen díky očekávání zda se jejich vztah dostane až k mileneckému.

Já osobně Rose of Versailles řadím hodně vysoko. Vše v seriálu je totiž výtečně sladěno dohromady. A hlavně anime opravdu prožíváte, pocity hlavních postav pozorovatele zasahují a nejsou mu lhostejné... Opravdu jedno z nejlepších anime, co jsem zatím viděla.

First stage - 12díl
Takumi: Jsem doma. (typicky ospalým hlasem)
Bunta: Někdo to ti telefonoval.
Takumi: Kdo?
Bunta: To jsem se neptal. Nějaká dívka. Hezká dívka. Říkala, že ještě zavolá.
Takumi: Jak víš, že byla hezká když jsi s ní mluvil jenom po telefonu? (zrudne)
Bunta: Vytrénoval jsem si dobrou intuici v průběhu let. Auta a ženy. Všechno je jenom o zkuženostech a intuici. Hodně štěstí v obojím.

First stage - 16díl
Kenji: Jsem šokován, když vidím Iketaniho s tak pěknou holkou. (po té co Iketany jde prvně na rande s Mako)
Itsuki: Závodníci nepotřebují holky. Pojďme plakat soplu Kenji-senpai.
Kenji: Cože? To chceš říct, že nejsem schopnej si najít holku? (dusí Itsukiho)
Itsuki: To byl jenom vtip! Vtip!
(Takumi na ně celou dobu blbě čumí :-))

First stage - 20díl
Itsuki: To byla taková zábava! Nikdy jsem nevěděl, že je taková zábava jít do bazénu s holkama, že jo Takumi? (v autě při zpáteční cestě z bazénu, kde byli s Mako a Sayuki)
Takumi: Myslím, že jsi byl nejvíc s Kenjim. (nesměle-jako vždy)
Itsuki: Eh. (zarazí se) Mako a Sayuki jsou nejlepší, že je Kenji?
Kenji: To si hodně rychle změnil názor. Ještě před pár dny jsi říkal, že závodníci nepotřebují holky.
Itsuki: Ale Mako a Sayuki jsou jiné.(představuje si je v bikinách...)

Second stage

Bunta:

Second stage - 7.díl
Nakazato: Taky ses přišel kouknout na závod, Shingo?
Shingo: Hej, Takeshi.
Nakazato: Ryosuke Takahashi neprohraje. Nemůžeme tu skupinu s Lan_evy nechat koukat se na Gunmu svrchu.
Shingo: No jasně. Hej stojíme moc blízko. Dodržuj vzdálenost, jo?

Second stage - 8.díl

Takumi: Můj otec říkal, že tam dá jiný motor.

Iketani: Vážně? Jaký motor?

Itsuki: Mám podezření, že to bude jiný normální 4AG motor.Možná by to mohlo být turbo!

Takumi: Mě to vážně nezajímá.

Iketani: Proč ne?

Takumi: Myslím, že ze všech dílů je motor ta nejdůležitější část.

Iketani: Taky myslím.

Takumi: Je to jako mozek v lidském těle. (Iketani a Kenji vyvalí oči)

Kenji: Hele Takumi, lidi ho obvykle přirovnávají k srdci.(Kenji vyloudí výraz typu: ty jseš opravdu beznadějný případ)

Takumi: Vážně? No tak teda srdce.

Second stage - 9.díl
Iketani+Kenji: Cože? Hachi-roku už je opravené? Opravdu?
Kenji: Už jsi zkoušel ten nový motor? Jaký je?
Takumi: Funguje.